Úzkosti a panické ataky: když se nervový systém bojí klidu

„Je mi hůř.“

Tuto větu mi řekl klient týden po našem prvním setkání. Za jeho vyhořením byla tragická ztráta dítěte, finanční kolaps rodiny a dlouhé měsíce nepřetržité pohotovosti. Působil jako člověk, který běží tak dlouho, že už ani neví proč. Jen ví, že nesmí zastavit.

Právě tento příběh mi připomíná něco, co při práci s úzkostí a panickými stavy klientům vysvětluji velmi často: problém nemusí být jen v tom, že se člověk neumí uklidnit. Někdy se jeho systém klidu skutečně bojí.

Sympatikus, parasympatikus a můj „tlakový hrnec“

Při terapii úzkosti často začínám vysvětlením autonomního nervového systému. Sympatická větev organismus mobilizuje – zrychluje srdeční činnost, mění dýchání, zvyšuje připravenost svalů a pomáhá nám reagovat na zátěž. Parasympatická větev se více podílí na obnově, trávení a návratu organismu do klidnějšího režimu. Ve skutečnosti nejde o jednoduchý vypínač, ale o průběžně spolupracující systém, který udržuje vnitřní rovnováhu.

Klientům to často přibližuji pomocí tlakového hrnce. Přibývající stres, odpovědnost, nedostatek spánku, konflikty, ztráty nebo dlouhodobé napětí jako by postupně zvyšovaly tlak. Zdravý systém potřebuje pomyslný ventil, kterým může „pára“ průběžně odcházet – pohyb, odpočinek, spánek, bezpečný vztah, emoční zpracování, tělesnou regulaci nebo jiný způsob návratu z mobilizace.

„Pára“ ani „nahromaděná energie“ zde nejsou doslovnou fyzikální energií uloženou v těle. Je to metafora dlouhodobě zvýšené aktivace a nedostatečné regenerace. Pokud člověk funguje dlouho pod tlakem bez možnosti obnovy, mohou se objevovat poruchy spánku, únava, bolesti, svalové napětí, zažívací obtíže, podrážděnost, úzkost i další tělesné symptomy.

Chronický stres navíc ovlivňuje neuroendokrinní a imunitní regulaci. Výzkum nachází souvislosti mezi dlouhodobou dysregulací stresové odpovědi a některými autoimunitními procesy. Nepovažuji ale za správné říkat, že „nevypuštěná sympatická energie způsobí autoimunitní nemoc“. Autoimunitní onemocnění jsou mnohofaktorová a stres může být jedním z ovlivňujících faktorů, nikoli jednoduchou příčinou.

Nejde tedy o to nemít tlak. Jde o to, aby organismus znal cestu z aktivace zase zpět.

Panická ataka: když se člověk lekne vlastního poplachu

Při panické atace může být sympatická aktivace velmi intenzivní. Srdce buší, člověk se třese, potí, mění se dech, motá se mu hlava, brní ho končetiny nebo cítí tlak na hrudi. Někdy má pocit, že omdlí, dostává infarkt nebo ztratí kontrolu.

A potom se často rozběhne druhý problém: člověk se začne bát samotných tělesných příznaků.

„Srdce mi buší – něco se děje.“

Strach zvyšuje aktivaci.

Aktivace zesílí tělesné příznaky.

Ty člověka ještě více vyděsí.

Vzniká začarovaný kruh. NIMH právě proto popisuje panické ataky jako určitý typ „falešného poplachu“ a mezi dobře prozkoumané postupy pro panickou poruchu řadí CBT a interoceptivní expozici – postupnou práci s tělesnými pocity, kterých se člověk začal obávat.

Ne každý tělesný příznak je ale úzkost. U nově vzniklé nebo neobvyklé bolesti na hrudi, kolapsu, výrazné dušnosti či jiných významných symptomů je důležité nevysvětlovat je automaticky psychikou a podle situace nejprve vyloučit tělesnou příčinu.

Antilopa na savaně: co když je nebezpečný právě klid?

U klienta z úvodu jsem se nejprve pokusila o něco, co by na první pohled mělo být uklidňující. Nabídla jsem mu, aby zavřel oči a představil si bezpečné místo.

Jenže jeho reakce byla opačná.

Jakmile zavřel oči, tělo se rozklepalo, výrazně se zrychlil a pohyby očí pod víčky zesílily. Cvičení jsme okamžitě zastavili.

Tehdy jsem mu nabídla metaforu antilopy na savaně.

Antilopa, která zaznamenala predátora, nemůže jednoduše polevit v ostražitosti. Právě pohotovost jí pomáhá přežít. Kdybychom jí v takovou chvíli řekli: „Teď se uvolni a zavři oči,“ její systém by mohl odpovědět: „To je nebezpečné.“

U člověka, který strávil měsíce nebo roky v pohotovosti, může něco podobného nastat psychologicky. Klid je žádoucí rozumem, ale pro tělo je nezvyklý. A nezvyklé může být interpretováno jako nejisté.

Proto jsme změnili přístup. Žádné další zavírání očí. Klient nechal oči otevřené, držel se rukama opěradel žlutého křesla, vnímal jejich strukturu, chodidla na podlaze a rozhlížel se po místnosti. Místo velkého skoku do relaxace jsme začali dělat mikrokroky směrem k regulaci.

Právě proto dnes při terapii neberu „relaxaci“ jako automaticky správnou intervenci. Potřebuji sledovat, co s konkrétním člověkem skutečně dělá.

Klid není totéž jako zamrznutí

Existuje ještě opačný stav. Člověk přestane působit rozrušeně, ale není skutečně v klidu. Ztichne, znehybní, ztratí energii, má pocit prázdna, odpojení nebo neskutečnosti a může říkat: „Nic necítím.“

V terapeutickém jazyce se můžeme setkat s reakcemi freeze, shutdown nebo imobilizace. V rámci polyvagální teorie se používá také označení dorzální vagální stav či dorzální zamrznutí.

Tento model používám při psychoedukaci opatrně, protože klientům může dobře pomoci rozlišit vysokou mobilizaci od výrazného stažení. Polyvagální teorie je ale model a některá její konkrétní neuroanatomická vysvětlení jsou v odborné literatuře stále diskutována. Není proto přesné říkat, že každý stav zamrznutí je jednoduše „zapnutí dorzálního vagu“.

Pro mou praktickou práci je důležitější otázka:

Je člověk skutečně regulovanější, nebo se odpojil?

Někdy totiž klient přestane plakat, přestane se třást a úplně ztichne. Zvenčí by to mohlo vypadat jako úspěch. Já ale sleduji oči, dech, mimiku, svalové napětí, hlas a kontakt se mnou. Pokud současně mizí přítomnost a kontakt, nechci takový stav zaměnit za hluboký klid.

Cílem regulace není člověka „vypnout“. Cílem je, aby mohl být v menší aktivaci a současně zůstal přítomný.

Jak s úzkostí a panickými stavy pracuji

Proto nemám jeden univerzální návod typu „při úzkosti se zhluboka nadechněte a relaxujte“. U jednoho člověka může zpomalení pomáhat, u druhého vyvolá další úzkost. Někdo potřebuje nejprve pohyb, jiný pevný kontakt chodidel s podlahou, otevřené oči, orientaci v místnosti nebo velmi pomalé dávkování klidu.

Sleduji nejen samotnou úzkost, ale její dynamiku: co ji spouští, jak reaguje tělo, jak člověk interpretuje své tělesné pocity, čemu se začíná vyhýbat a zda se v jeho reakci neaktivuje také předchozí traumatizující zkušenost.

U panických obtíží mají důležité místo dobře podložené kognitivně-behaviorální a expoziční postupy. Pokud je ale úzkost výrazně spojena s konkrétní traumatickou zkušeností nebo zatěžující vzpomínkou, mohu podle terapeutické indikace využít také EMDR. Více o EMDR terapii

Ve svém autorském přístupu SCIT – Somatic-Cognitive-Integrative Therapy propojuji tělesnou rovinu s emocemi a kognitivním porozuměním. Klient totiž někdy rozumově velmi dobře ví: „Jsem v bezpečí.“ Přesto jeho tělo reaguje, jako by nebezpečí stále pokračovalo. Více o SCIT terapii

Nejde mi o to sympatikus potlačit. Potřebujeme ho. A nejde ani o to udržovat člověka permanentně v parasympatickém „klidu“.

Cílem je pružnost – schopnost mobilizovat se, když je to potřeba, a následně se zase dokázat vrátit.

Antilopa na savaně – z připravované publikace

Příběh popsaný v tomto článku připravuji také do své publikace příběhů z terapeutovny pod názvem Antilopa na savaně – Když se systém bojí klidu.

Je pro mě důležitý i proto, že neukazuje dokonale naplánovanou terapeutickou techniku. Ukazuje chvíli, kdy jsem chtěla klientovi rychle pomoci ke klidu – a jeho reakce mě upozornila, že potřebuji změnit směr.

Právě takové okamžiky chci v připravované publikaci zachytit. Nejen co klient prožíval, ale také co terapeut sledoval, proč původní intervenci zastavil a podle čeho hledal jinou cestu.

Někdy totiž terapeutická změna nezačíná tím, že člověka naučíme relaxovat.

Začíná mnohem menší zkušeností:

Mohu na okamžik polevit – a nic špatného se nestane.

Pokud zažíváte dlouhodobou úzkost, panické ataky nebo tělesné projevy stresu, není nutné před první konzultací vědět, zda jde o panickou poruchu, reakci na dlouhodobou zátěž, trauma nebo jiný problém. Nejprve společně mapujeme okolnosti, spouštěče, tělesné reakce a širší souvislosti vašeho příběhu.

Psychoterapii se věnuji 20 let a mám za sebou více než 8 000 hodin přímé psychoterapeutické práce s klienty. Pracuji s dospělými, dětmi a dospívajícími a věnuji se mimo jiné úzkostným a panickým stavům, traumatu, komplexnímu traumatu, OCD a disociativním obtížím.

Více o psychoterapii

Rezervovat termín