Právě z těchto zkušeností vzniká moje připravovaná kniha Příběhy z terapeutovny.

Nechci psát učebnici psychoterapie ani sbírku uhlazených kazuistik, ve kterých terapeut od první chvíle přesně ví, co se děje a jak má postupovat. Skutečná terapie tak jednoduchá nebývá. Někdy klient pronese jedinou větu a moje dosavadní porozumění jeho příběhu se změní. Jindy si všimnu pohledu, pohybu rukou nebo změny dechu a během několika vteřin musím opustit původní plán.

Kniha proto nebude jen o tom, co se stalo klientům. Chci ukázat také to, co se obvykle nevejde do odborných zpráv – co během sezení sleduji, o čem přemýšlím, kdy pochybuji, kdy se nechám překvapit a proč někdy musím připustit, že první terapeutická hypotéza nebyla správná.

Několik příběhů z připravované knihy

Následující kapitoly představují jen malý výběr z několika příběhů, které do knihy připravuji. Nejde o kompletní obsah publikace. Jednotlivé příběhy se liší věkem klientů, tématem i způsobem terapeutické práce, ale všechny spojuje pohled do skutečného dění mezi klientem a terapeutem.

Matematika zmaru vypráví o muži, který dokázal i vlastní bolest převést do logiky, čísel a přesně vystavěných argumentů. Rozpad vztahu, vzdálení dětí, ztráta práce i budoucnost pro něj vytvořily bilanci, ve které výsledek vycházel pokaždé stejně – mínus. V terapii se postupně dostáváme za tuto logickou konstrukci k opuštění, tělesnému prožívání a velmi intenzivnímu přenosu do terapeutického vztahu.

Mozaika Alexovy duše otevírá svět disociace a disociativní poruchy identity. Za zdánlivou zapomnětlivostí se postupně objevují výpadky času, změny stavu a složitý vnitřní systém. Je to také příběh o hranicích terapeutické zvědavosti: když klient řekne „Já si to nepamatuju“, nemusí být úkolem terapeuta vzpomínku za každou cenu získat.

Antilopa na savaně je příběhem člověka, který žil tak dlouho v pohotovosti, že se jeho nervový systém začal bát samotného klidu. Intervence, která měla pomoci, jeho aktivaci nejprve zvýšila, a právě tato reakce mě přiměla celý způsob práce změnit.

Ve Stínu nevyplakaného dítěte pracuji se ženou, která po medicínsky nutném ukončení vytouženého těhotenství zůstává sevřená vinou. Teprve ve chvíli, kdy se zdá, že už znovu funguje a uvažuje o adopci, se ukáže hlubší vrstva: největší bolest není pouze ve ztrátě dítěte, ale v přesvědčení, že sama není hodna být matkou.

Maska pro zrcadlo se odehrává ve vztahu, v němž jeden člověk postupně přestává věřit vlastnímu prožívání. Při setkání s oběma partnery začínám tlak jejich vztahové dynamiky vnímat i já sama. Příběh se postupně dotýká manipulace, kontroly i traumat obou partnerů – a připomíná mi, že trauma může určité chování vysvětlit, ale nemůže ho automaticky ospravedlnit.

V Predátorovi v křesle popisuji nejen klienta s těžkým traumatem z raného dětství, ale také svou vlastní profesní zvědavost. Čím méně mi klient dokáže říct, tím více chci pochopit. Postupně se ale učím, že dobrá terapie nemusí znamenat dostat se k traumatu co nejrychleji. Když je dvacet sekund práce příliš mnoho, může být správnějších deset – nebo vůbec žádné další otevírání traumatu.

Sloní síla patří k nejtěžším příběhům. Dospívající dívku přivádí do terapeutovny charismatický a velmi přesvědčivě působící otec. Teprve když za ním zaklapnou dveře, začíná vycházet najevo úplně jiná podoba života rodiny. Příběh se dotýká domácího násilí, strachu, bezpečí dítěte i okamžiku, kdy terapeut musí vedle terapeutického vztahu unést také vlastní odpovědnost dospělého člověka.

A to je skutečně jen několik příkladů. Kniha bude obsahovat více samostatných příběhů, které postupně ukazují různé tváře psychoterapie – od traumatu a disociace přes vztahy, ztrátu a vinu až po situace, kdy se samotný terapeut ocitá před otázkou, na kterou neexistuje rychlá učebnicová odpověď.

Nechci psát o dokonalém terapeutovi

Na celé knize je pro mě důležité ještě něco jiného.

Nechci zpětně vytvářet obraz terapeutky, která vždy přesně věděla, co dělat.

Psychoterapie je odborná práce, ale současně je to setkání dvou lidí. Terapeut pracuje s výcvikem, zkušenostmi a metodami, zároveň však vytváří pracovní hypotézy a průběžně sleduje, zda skutečně odpovídají člověku, který před ním sedí.

V Predátorovi v křesle si například všímám vlastní touhy rychle porozumět složitému případu. V Antilopě na savaně musím připustit, že pokus pomoci klientovi rychleji ke klidu nebyl v danou chvíli vhodný. Ve Stínu nevyplakaného dítěte se dostávám k otázkám, na které ani terapeut nemá jednoduchou odpověď. A ve Sloní síle se ukazuje, že ani dlouholetá profesionální zkušenost neznamená, že člověk přestane být zasažen tím, co slyší.

Právě tuto stránku psychoterapie chci v knize zachovat.

Nejen co jsem udělala. Ale také proč jsem to udělala, čeho jsem si všimla a co se dělo ve mně.

Skutečné příběhy, chráněné soukromí

Příběhy vycházejí z mé psychoterapeutické praxe, ale ochrana klientů je pro mě zásadní. V publikované podobě proto měním jména a identifikační okolnosti tak, aby jednotlivé osoby nebylo možné jednoduše rozpoznat.

Cílem není zachovat každý životopisný detail.

Chci zachovat především psychologickou a terapeutickou podstatu příběhu.

Čtenář nepotřebuje znát skutečné jméno klienta, jeho adresu nebo okolnosti, které by ho mohly identifikovat. Potřebuje ale pochopit, co se v terapeutovně stalo, co jsem v daném okamžiku pozorovala a proč byl právě tento okamžik pro další terapii důležitý.

Pro koho knihu píšu

Kniha vzniká i pro psychology, psychoterapeuty a další pomáhající profesionály, ale nechci, aby byla určena pouze odborníkům.

Píšu ji také pro lidi, kteří sami někdy seděli v terapeutickém křesle. Pro jejich partnery a blízké. Pro rodiče. Pro člověka, který nechápe, proč jeho tělo reaguje jinak než jeho rozum. A také pro každého, koho zajímá, jakými způsoby se lidská psychika dokáže přizpůsobit bolesti, ztrátě a ohrožení.

Po 20 letech psychoterapeutické praxe a více než 8 000 hodinách přímé psychoterapeutické práce mám stále menší potřebu ukazovat, kolik toho terapeut ví, a stále větší respekt k tomu, jak složitý může být jeden jediný lidský příběh.

Proto Příběhy z terapeutovny nebudou sbírkou „zajímavých diagnóz“ ani příběhů o tom, jak terapeut někoho zachránil.

Budou o setkání.

O člověku v jednom křesle a člověku v tom druhém.

O tom, co se mezi nimi někdy začne odehrávat.

Protože psychoterapie není jen příběhem klienta. Je také příběhem toho, co vzniká mezi klientem a terapeutem.

Tuto větu mi řekl klient týden po našem prvním setkání. Za jeho vyhořením byla tragická ztráta dítěte, finanční kolaps rodiny a dlouhé měsíce nepřetržité pohotovosti. Působil jako člověk, který běží tak dlouho, že už ani neví proč. Jen ví, že nesmí zastavit.

Právě tento příběh mi připomíná něco, co při práci s úzkostí a panickými stavy klientům vysvětluji velmi často: problém nemusí být jen v tom, že se člověk neumí uklidnit. Někdy se jeho systém klidu skutečně bojí.

Sympatikus, parasympatikus a můj „tlakový hrnec“

Při terapii úzkosti často začínám vysvětlením autonomního nervového systému. Sympatická větev organismus mobilizuje – zrychluje srdeční činnost, mění dýchání, zvyšuje připravenost svalů a pomáhá nám reagovat na zátěž. Parasympatická větev se více podílí na obnově, trávení a návratu organismu do klidnějšího režimu. Ve skutečnosti nejde o jednoduchý vypínač, ale o průběžně spolupracující systém, který udržuje vnitřní rovnováhu.

Klientům to často přibližuji pomocí tlakového hrnce. Přibývající stres, odpovědnost, nedostatek spánku, konflikty, ztráty nebo dlouhodobé napětí jako by postupně zvyšovaly tlak. Zdravý systém potřebuje pomyslný ventil, kterým může „pára“ průběžně odcházet – pohyb, odpočinek, spánek, bezpečný vztah, emoční zpracování, tělesnou regulaci nebo jiný způsob návratu z mobilizace.

„Pára“ ani „nahromaděná energie“ zde nejsou doslovnou fyzikální energií uloženou v těle. Je to metafora dlouhodobě zvýšené aktivace a nedostatečné regenerace. Pokud člověk funguje dlouho pod tlakem bez možnosti obnovy, mohou se objevovat poruchy spánku, únava, bolesti, svalové napětí, zažívací obtíže, podrážděnost, úzkost i další tělesné symptomy.

Chronický stres navíc ovlivňuje neuroendokrinní a imunitní regulaci. Výzkum nachází souvislosti mezi dlouhodobou dysregulací stresové odpovědi a některými autoimunitními procesy. Nepovažuji ale za správné říkat, že „nevypuštěná sympatická energie způsobí autoimunitní nemoc“. Autoimunitní onemocnění jsou mnohofaktorová a stres může být jedním z ovlivňujících faktorů, nikoli jednoduchou příčinou.

Nejde tedy o to nemít tlak. Jde o to, aby organismus znal cestu z aktivace zase zpět.

Panická ataka: když se člověk lekne vlastního poplachu

Při panické atace může být sympatická aktivace velmi intenzivní. Srdce buší, člověk se třese, potí, mění se dech, motá se mu hlava, brní ho končetiny nebo cítí tlak na hrudi. Někdy má pocit, že omdlí, dostává infarkt nebo ztratí kontrolu.

A potom se často rozběhne druhý problém: člověk se začne bát samotných tělesných příznaků.

„Srdce mi buší – něco se děje.“

Strach zvyšuje aktivaci.

Aktivace zesílí tělesné příznaky.

Ty člověka ještě více vyděsí.

Vzniká začarovaný kruh. NIMH právě proto popisuje panické ataky jako určitý typ „falešného poplachu“ a mezi dobře prozkoumané postupy pro panickou poruchu řadí CBT a interoceptivní expozici – postupnou práci s tělesnými pocity, kterých se člověk začal obávat.

Ne každý tělesný příznak je ale úzkost. U nově vzniklé nebo neobvyklé bolesti na hrudi, kolapsu, výrazné dušnosti či jiných významných symptomů je důležité nevysvětlovat je automaticky psychikou a podle situace nejprve vyloučit tělesnou příčinu.

Antilopa na savaně: co když je nebezpečný právě klid?

U klienta z úvodu jsem se nejprve pokusila o něco, co by na první pohled mělo být uklidňující. Nabídla jsem mu, aby zavřel oči a představil si bezpečné místo.

Jenže jeho reakce byla opačná.

Jakmile zavřel oči, tělo se rozklepalo, výrazně se zrychlil a pohyby očí pod víčky zesílily. Cvičení jsme okamžitě zastavili.

Tehdy jsem mu nabídla metaforu antilopy na savaně.

Antilopa, která zaznamenala predátora, nemůže jednoduše polevit v ostražitosti. Právě pohotovost jí pomáhá přežít. Kdybychom jí v takovou chvíli řekli: „Teď se uvolni a zavři oči,“ její systém by mohl odpovědět: „To je nebezpečné.“

U člověka, který strávil měsíce nebo roky v pohotovosti, může něco podobného nastat psychologicky. Klid je žádoucí rozumem, ale pro tělo je nezvyklý. A nezvyklé může být interpretováno jako nejisté.

Proto jsme změnili přístup. Žádné další zavírání očí. Klient nechal oči otevřené, držel se rukama opěradel žlutého křesla, vnímal jejich strukturu, chodidla na podlaze a rozhlížel se po místnosti. Místo velkého skoku do relaxace jsme začali dělat mikrokroky směrem k regulaci.

Právě proto dnes při terapii neberu „relaxaci“ jako automaticky správnou intervenci. Potřebuji sledovat, co s konkrétním člověkem skutečně dělá.

Klid není totéž jako zamrznutí

Existuje ještě opačný stav. Člověk přestane působit rozrušeně, ale není skutečně v klidu. Ztichne, znehybní, ztratí energii, má pocit prázdna, odpojení nebo neskutečnosti a může říkat: „Nic necítím.“

V terapeutickém jazyce se můžeme setkat s reakcemi freeze, shutdown nebo imobilizace. V rámci polyvagální teorie se používá také označení dorzální vagální stav či dorzální zamrznutí.

Tento model používám při psychoedukaci opatrně, protože klientům může dobře pomoci rozlišit vysokou mobilizaci od výrazného stažení. Polyvagální teorie je ale model a některá její konkrétní neuroanatomická vysvětlení jsou v odborné literatuře stále diskutována. Není proto přesné říkat, že každý stav zamrznutí je jednoduše „zapnutí dorzálního vagu“.

Pro mou praktickou práci je důležitější otázka:

Je člověk skutečně regulovanější, nebo se odpojil?

Někdy totiž klient přestane plakat, přestane se třást a úplně ztichne. Zvenčí by to mohlo vypadat jako úspěch. Já ale sleduji oči, dech, mimiku, svalové napětí, hlas a kontakt se mnou. Pokud současně mizí přítomnost a kontakt, nechci takový stav zaměnit za hluboký klid.

Cílem regulace není člověka „vypnout“. Cílem je, aby mohl být v menší aktivaci a současně zůstal přítomný.

Jak s úzkostí a panickými stavy pracuji

Proto nemám jeden univerzální návod typu „při úzkosti se zhluboka nadechněte a relaxujte“. U jednoho člověka může zpomalení pomáhat, u druhého vyvolá další úzkost. Někdo potřebuje nejprve pohyb, jiný pevný kontakt chodidel s podlahou, otevřené oči, orientaci v místnosti nebo velmi pomalé dávkování klidu.

Sleduji nejen samotnou úzkost, ale její dynamiku: co ji spouští, jak reaguje tělo, jak člověk interpretuje své tělesné pocity, čemu se začíná vyhýbat a zda se v jeho reakci neaktivuje také předchozí traumatizující zkušenost.

U panických obtíží mají důležité místo dobře podložené kognitivně-behaviorální a expoziční postupy. Pokud je ale úzkost výrazně spojena s konkrétní traumatickou zkušeností nebo zatěžující vzpomínkou, mohu podle terapeutické indikace využít také EMDR. Více o EMDR terapii

Ve svém autorském přístupu SCIT – Somatic-Cognitive-Integrative Therapy propojuji tělesnou rovinu s emocemi a kognitivním porozuměním. Klient totiž někdy rozumově velmi dobře ví: „Jsem v bezpečí.“ Přesto jeho tělo reaguje, jako by nebezpečí stále pokračovalo. Více o SCIT terapii

Nejde mi o to sympatikus potlačit. Potřebujeme ho. A nejde ani o to udržovat člověka permanentně v parasympatickém „klidu“.

Cílem je pružnost – schopnost mobilizovat se, když je to potřeba, a následně se zase dokázat vrátit.

Antilopa na savaně – z připravované publikace

Příběh popsaný v tomto článku připravuji také do své publikace příběhů z terapeutovny pod názvem Antilopa na savaně – Když se systém bojí klidu.

Je pro mě důležitý i proto, že neukazuje dokonale naplánovanou terapeutickou techniku. Ukazuje chvíli, kdy jsem chtěla klientovi rychle pomoci ke klidu – a jeho reakce mě upozornila, že potřebuji změnit směr.

Právě takové okamžiky chci v připravované publikaci zachytit. Nejen co klient prožíval, ale také co terapeut sledoval, proč původní intervenci zastavil a podle čeho hledal jinou cestu.

Někdy totiž terapeutická změna nezačíná tím, že člověka naučíme relaxovat.

Začíná mnohem menší zkušeností:

Mohu na okamžik polevit – a nic špatného se nestane.

Pokud zažíváte dlouhodobou úzkost, panické ataky nebo tělesné projevy stresu, není nutné před první konzultací vědět, zda jde o panickou poruchu, reakci na dlouhodobou zátěž, trauma nebo jiný problém. Nejprve společně mapujeme okolnosti, spouštěče, tělesné reakce a širší souvislosti vašeho příběhu.

Psychoterapii se věnuji 20 let a mám za sebou více než 8 000 hodin přímé psychoterapeutické práce s klienty. Pracuji s dospělými, dětmi a dospívajícími a věnuji se mimo jiné úzkostným a panickým stavům, traumatu, komplexnímu traumatu, OCD a disociativním obtížím.

Více o psychoterapii

Rezervovat termín

Člověk se pokusí nejistotu odstranit. Zkontroluje, umyje si ruce, zeptá se někoho blízkého, vyhledá informace nebo si situaci znovu přehraje v hlavě. Na chvíli přijde úleva. Jenže OCD brzy nabídne novou otázku. Problémem často není nedostatek informací, ale to, že žádná míra jistoty není pro OCD dostatečná.

OCD nejsou jen viditelné rituály

Kompulze nemusí znamenat pouze opakované mytí rukou nebo kontrolování dveří. Velká část rituálů může probíhat pouze v hlavě. Člověk analyzuje, co přesně cítil, kontroluje vlastní vzpomínky, přehrává rozhovory, testuje své emoce nebo hledá u druhých potvrzení, že se nic špatného nestalo. NICE proto při léčbě OCD počítá také s mentálními rituály a neutralizačními strategiemi. (nice.org.uk)

Velkou zátěží mohou být i agresivní, sexuální, náboženské nebo morálně znepokojivé vtíravé myšlenky. Člověka pak často neděsí jen jejich obsah, ale otázka: „Co když už samotná skutečnost, že mě to napadlo, něco vypovídá o mně?“

Právě proto není vždy užitečné klienta donekonečna ujišťovat. Pokud se mě opakovaně ptá: „Jste si jistá, že bych to nikdy neudělal?“, mohu se nevědomky stát součástí kompulze. Úleva po mém ujištění bude jen krátká a OCD si později vyžádá další potvrzení.

ERP: učit se neodpovědět na pochybnost rituálem

Jedním ze základních postupů léčby OCD je ERP – Exposure and Response Prevention, tedy expozice s prevencí reakce nebo rituálu. Jde o specifickou formu kognitivně-behaviorální terapie a patří mezi postupy první volby pro OCD. (iocdf.org)

Představme si člověka, který odejde z domu a napadne ho: „Co když jsem nezamkl?“ Vrátí se, zkontroluje dveře a úzkost klesne. Tím ale současně posílí zkušenost: pochybnost byla nebezpečná a kontrola byla potřeba.

Při ERP se člověk postupně učí jinou odpověď. Pochybnost může přijít, úzkost také, ale kompulzi nemusí provést. Nejde o to získat stoprocentní jistotu. Právě naopak – člověk se učí pokračovat v životě i s určitou mírou nejistoty. Expozice přitom není bezhlavé „hození do největšího strachu“; plánuje se a dávkuje podle situace klienta. (iocdf.org)

Co se děje těsně před rituálem

V terapii mě nezajímá pouze samotný úkon. Velmi důležitý je okamžik těsně před ním. Někdo řekne: „Já vím, že už kontrolovat nemusím, ale mám pocit, že to prostě musím udělat.“

Co znamená ono „musím“? Je to sevření hrudníku, napětí v rukou, strach, konkrétní obraz, pocit odpovědnosti nebo téměř fyzicky naléhavá potřeba okamžitě jednat?

Právě tuto chvíli společně sledujeme. Klient se postupně učí nutkání rozpoznat a nemuset na ně automaticky reagovat.

U některých lidí se současně ukáže, že potřeba kontroly má ještě hlubší osobní historii. V minulosti mohli zažít situaci, kdy skutečně neměli možnost něco ovlivnit – náhlou ztrátu, ohrožení, násilí nebo dlouhodobě nepředvídatelné prostředí.

Neznamená to, že OCD vzniká traumatem. Trauma není univerzální příčinou OCD. U konkrétního člověka ale může být důležité rozlišit samotný mechanismus OCD od dřívější zkušenosti bezmoci, která jeho citlivost na nejistotu zesiluje.

Někdy člověk nekontroluje proto, že chce mít všechno pod kontrolou. Kontroluje proto, že velmi dobře zná pocit, kdy kontrolu neměl vůbec.

ERP, EMDR a ASSYST nemají stejný úkol

U samotného obsedantně-kompulzivního mechanismu má zásadní místo ERP. Pokud je ale současně přítomná konkrétní traumatizující zkušenost nebo jiný výrazně zatěžující materiál, mohu v širší psychoterapii využít také EMDR.

Výzkum EMDR u OCD je zatím podstatně menší než evidence ERP. Jedna randomizovaná studie 55 klientů porovnávala EMDR s CBT založenou na ERP a nenašla významný rozdíl mezi skupinami po terapii ani při šestiměsíčním sledování. Šlo však o menší studii proveditelnosti, takže z ní nelze vyvozovat, že EMDR nahrazuje ERP. (pubmed.ncbi.nlm.nih.gov)

Ve své práci mohu podle situace využívat také postupy ASSYST – Acute Stress Syndrome Stabilization. V metodě ASSYST jsem absolvovala online školení. Zajímá mě zejména tam, kde kompulzi předchází velmi intenzivní psychická a tělesná aktivace.

V roce 2024 byla publikována práce ASSYST-Individual Adapted for the Treatment of Obsessive-Compulsive Disorder, která popsala 17 klientů s OCD. Po léčbě se snížilo skóre obsesí i kompulzí na Y-BOCS, ale šlo o malou sérii případů bez kontrolní skupiny a upravený postup obsahoval také ERP. Výsledky proto považuji za zajímavé, ale předběžné. (spj.science.org)

Otevřít studii ASSYST-I adaptovaného pro OCD

Nejde tedy o soutěž metod. ERP pracuje přímo s mechanismem OCD, EMDR může být využito při práci s relevantní traumatizující zkušeností a ASSYST může podle situace doplnit práci s výraznou aktivací. Důležité je vědět, na kterou část problému právě pracuji a proč.

Cílem není život bez pochybností

Nikdo z nás nemá absolutní jistotu, že nikdy nic nepřehlédne, neudělá chybu nebo nezažije něco nepředvídatelného. Právě běžná nejistota je ale pro člověka s OCD často velmi obtížně snesitelná.

Terapeutická změna proto nemusí znamenat, že už nikdy nepřijde vtíravá myšlenka. Může znamenat něco důležitějšího: myšlenka přijde, ale člověk už nemusí udělat všechno, co po něm požaduje.

Nemusí ji znovu analyzovat, vyvracet ani desetkrát kontrolovat. Nemusí podle ní organizovat svůj den. A právě tím OCD postupně ztrácí prostor, který v jeho životě získalo.

Pokud si nejste jistí, zda vaše obtíže odpovídají OCD, není nutné přicházet do terapie s hotovou diagnózou. Společně mapujeme vtíravé myšlenky, viditelné i skryté kompulze, vyhýbání, potřebu ujišťování, tělesné reakce i širší souvislosti obtíží.

Psychoterapii se věnuji 20 let a mám za sebou více než 8 000 hodin přímé psychoterapeutické práce s klienty. Pracuji s dospělými, dětmi a dospívajícími a věnuji se mimo jiné OCD, úzkostným obtížím, traumatu, komplexnímu traumatu a disociativním obtížím.

[Více o psychoterapii]

[Rezervovat termín]

Disociace nemusí být na první pohled vidět. Člověk může běžně komunikovat, chodit do školy nebo do práce a současně mít části svého prožívání, vzpomínek nebo každodenního života, ke kterým nemá plný přístup.

Někdo popisuje pocit odpojení od vlastního těla či emocí, jiný zvláštní neskutečnost okolního světa. Mohou se objevovat výpadky paměti, chybějící úseky dne nebo výrazné změny vlastního prožívání. U některých lidí je narušení kontinuity identity natolik výrazné, že může odpovídat disociativní poruše identity – DID.

Ve své psychoterapeutické praxi se dlouhodobě věnuji traumatu, komplexnímu traumatu a disociativním obtížím včetně DID. Právě při této práci jsem se naučila, že nejdůležitější není co nejrychleji zjistit, co všechno se uvnitř člověka skrývá. Mnohem důležitější je porozumět tomu, jak jeho psychika funguje dnes a zda je vůbec bezpečné se k některým zkušenostem v danou chvíli přibližovat.

Disociaci nepoznávám podle jednoho projevu

Disociace může ovlivňovat paměť, emoce, tělesné prožívání, vědomí i pocit vlastní identity. Samotný pocit odpojení ale ještě neznamená DID. Stejně tak změna hlasu, mimiky nebo chování není sama o sobě důkazem této diagnózy.

Proto klienta potřebuji sledovat v čase a v souvislostech. Zajímá mě kontinuita paměti, výpadky času, změny emočního naladění, orientace v přítomnosti i to, zda si klient pamatuje předchozí části sezení. Současně si všímám hlasu, slovníku, mikromimiky, svalového napětí, držení těla, pohybů nebo kontaktu očima.

Jednotlivý mikroprojev mi neříká diagnózu. Změna celého stavu člověka je ale informace, kterou nepřehlížím.

Právě postupným skládáním těchto informací může začít vznikat obraz, který na prvních setkáních vůbec nemusí být zřejmý.

Když „zapomnětlivost“ nebyla jen zapomnětlivost

Jeden z nejsložitějších případů své praxe zpracovávám v připravované knize Příběhy z terapeutovny. V publikované podobě vystupuje klient pod změněným jménem Alex a jeho kapitola nese název Mozaika Alexovy duše.

Do terapeutovny přišel ještě jako dospívající. Na začátku se mluvilo především o zapomnětlivosti a problémech se soustředěním. Při podrobnějším mapování se ale ukázalo, že Alex nezapomínal jen běžné informace. Mizely mu celé úseky času. Někdy se ocitl na místě, kam si nepamatoval, že by šel.

Později mi řekl:

„Ve mně jsou i jiné osoby.“

Mým úkolem nebylo tuto větu okamžitě potvrdit ani vyvrátit. Potřebovala jsem nejprve porozumět tomu, co konkrétně prožívá.

Během dalších setkání se objevovaly výraznější změny stavu – měnil se hlas, výraz obličeje, svalové napětí, mikromimika i způsob komunikace. Postupně jsme proto začali mapovat jeho vnitřní svět. Vznikaly kresby a diagramy, zaznamenávali jsme jednotlivé části, jejich vztahy, emoce, role a míru vzájemného kontaktu.

Nešlo mi o to vytvořit seznam co největšího počtu identit. Potřebovala jsem pochopit jejich vnitřní logiku – co jednotlivé části nesou, před čím chrání, kde spolu dokážou komunikovat a kde naopak existují bariéry a výpadky paměti.

Celý Alexův příběh a další příběhy ze své psychoterapeutické praxe představuji také na stránce připravované knihy:

Příběhy z terapeutovny – připravovaná kniha

U DID má bezpečí přednost před odkrýváním minulosti

U komplexní disociace může být velmi lákavé pátrat po traumatické události, která „to všechno vysvětluje“. Právě zde ale může terapeutická zvědavost začít škodit.

Pokud klient vzpomínku nemá, nepovažuji za svůj úkol ji z něj dostat.

V Alexově terapii jsme například narazili na příběh malé vyděšené části jeho vnitřního systému. Alex rozuměl souvislostem, které jsme společně skládali, ale řekl jednoduše:

„Já si to nepamatuju.“

Mohla jsem se začít podrobně vyptávat a snažit se překonat bariéru. Neudělala jsem to. Pracovali jsme s tím, co bylo skutečně dostupné – s příběhem, který dokázal slyšet, s jeho aktuální reakcí a s drobnými mikroemocemi, které se objevovaly v jeho tváři.

Pro danou chvíli to stačilo.

Nemusím otevřít dveře násilím jen proto, že tuším, že za nimi něco je.

Proto má u výrazné disociace velký význam stabilizace, bezpečí, orientace v současnosti, zvládání krizových stavů a postupné zlepšování komunikace uvnitř celého systému.

Stejně tak pro mě není cílem jednotlivé části co nejrychleji „odstranit“. V jedné fázi Alexovy terapie jsem sama vnímala slučování některých částí jako jednoznačný terapeutický úspěch. Později se ukázalo, že jedna z nejvíce chráněných částí systému zůstávala dlouhou dobu izolovaná.

Byla to pro mě důležitá profesní zkušenost.

Menší počet částí ještě automaticky neznamená větší stabilitu. Podstatnější je pro mě, zda se snižují výpadky času, zda klient lépe rozumí vlastnímu prožívání, zda mezi částmi vzniká více spolupráce a zda dokáže bezpečněji fungovat ve svém současném životě.

EMDR a SCIT při disociaci a DID

Při práci s traumatem používám také EMDR terapii, ale u výrazné disociace nebo DID nepovažuji přímé zpracování traumatických vzpomínek automaticky za první krok.

Nejdříve potřebuji posoudit, jak stabilní klient je, zda dokáže regulovat narůstající zátěž, jak výrazné jsou amnestické bariéry, zda se dokáže vracet do přítomnosti a zda mezi jednotlivými částmi systému existuje dostatečná míra komunikace a spolupráce.

U komplexní disociace proto může být schopnost poznat, kdy ještě trauma nezpracovávat, stejně důležitá jako samotná znalost EMDR protokolu.

[Více o EMDR terapii]

Ve své práci využívám také vlastní integrativní přístup SCIT – Somatic-Cognitive-Integrative Therapy. Disociace totiž velmi názorně ukazuje, že jednotlivé složky lidského prožívání nemusí být vždy plně propojené. Člověk může něco vědět, ale necítit to. Může něco intenzivně cítit, ale nedokázat tomu dát význam. Tělo může reagovat na zkušenost, ke které vědomá vzpomínka není dostupná.

Proto mě zajímá postupné propojení tělesného prožívání, emocí, kognitivního porozumění a jednotlivých částí životní zkušenosti – bez tlaku na rychlost a bez násilného spojování.

[Více o SCIT terapii]

DID není divadlo několika osobností

DID bývá v populární kultuře představováno především prostřednictvím rozdílných jmen, hlasů a dramatických „přepnutí“. To jsou projevy, které přitahují pozornost zvenčí. Pro člověka samotného ale mohou být mnohem závažnější výpadky času, nejistota v tom, co dělal, ztráta kontinuity vlastního života, vztahové problémy, nebezpečné chování nebo stavy výrazného odpojení.

Proto se při terapii nesoustředím na fascinaci jednotlivými identitami.

Zajímá mě člověk jako celek.

A především otázka:

Co potřebuje, aby jeho vnitřní svět už nemusel být organizován především kolem přežití?

Alex mě naučil, že u těžké disociace nestačí mít metodu, vytvořit propracovanou mapu systému ani být dostatečně zvědavá. Je potřeba umět čekat, všímat si malých změn a připustit, že některé části zkušenosti se mohou objevit až tehdy, když je pro ně terapeutický vztah a současný život dostatečně bezpečný.

Mozaika Alexovy duše v připravované knize

Alexův příběh je jedním z několika skutečnými terapeutickými příběhy inspirovaných kapitol připravované knihy Příběhy z terapeutovny.

Kniha není jen o diagnózách a terapeutických metodách. Zachycuji v ní také vlastní terapeutické uvažování – chvíle, kdy vytvářím pracovní hypotézu, kdy ji musím přehodnotit, čeho si během sezení všímám a co mě jednotliví klienti během let naučili.

Vedle Mozaiky Alexovy duše v ní vznikají například příběhy Matematika zmaru, Antilopa na savaně, Predátor v křesle, Stín nevyplakaného dítěte, Maska pro zrcadlo nebo Sloní síla.

Přečíst více o připravované knize Příběhy z terapeutovny

Pokud zažíváte výrazné pocity odpojení, nevysvětlitelné výpadky času nebo změny vlastního prožívání, není nutné před příchodem do terapie vědět, zda jde o DID nebo jinou formu disociace. Nejprve společně mapujeme konkrétní obtíže, jejich souvislosti, míru stability a další možné příčiny.

Psychoterapii se věnuji 20 let a mám za sebou více než 8 000 hodin přímé psychoterapeutické práce s klienty. Pracuji s dospělými, dětmi a dospívajícími a dlouhodobě se zaměřuji na trauma, komplexní trauma a disociativní obtíže a poruchy včetně DID.

[Více o psychoterapii]

[Rezervovat termín]

Klient může říct: „Jsem v pořádku, můžeme pokračovat.“ Jeho reakce ale někdy ukazují, že se zátěž dostává příliš vysoko. Právě tehdy může být důležitější ubrat než pokračovat podle původního plánu.

Psychoterapii se věnuji 20 let a mám za sebou více než 8 000 hodin přímé psychoterapeutické práce s klienty. U traumatu a komplexních obtíží jsem se za tu dobu naučila, že rychlost není měřítkem dobré terapie. Podstatnější je, zda člověk dokáže se zkušeností pracovat, aniž by ji pouze znovu přežíval.

Trauma se neprojevuje jen vzpomínkou

Traumatická zkušenost může ovlivňovat emoce, vztahy, tělesné prožívání, pocit bezpečí i způsob, jakým člověk vnímá sám sebe. Minulost přitom nemusí přicházet jako jasná vzpomínka. Někdy se projeví náhlým sevřením těla, ostražitostí, strachem neodpovídajícím současné situaci, potřebou kontroly, zamrznutím nebo odpojením.

U komplexního traumatu bývá situace ještě vrstevnatější. Nemusí jít o jedinou událost, ale o opakované nebo dlouhodobé zkušenosti, které postupně ovlivnily způsob, jakým člověk funguje ve vztazích, reaguje na stres nebo vnímá vlastní bezpečí.

Proto mě v terapii nezajímá pouze otázka „Co se tehdy stalo?“, ale také:

„Co se děje právě teď, když se k této zkušenosti přiblížíme?“

Když bylo dvacet vteřin příliš mnoho

Jeden z případů, který výrazně ovlivnil můj způsob práce s traumatem, se týká klienta s těžkou traumatickou zkušeností z raného dětství.

Dlouho o ní nedokázal přímo mluvit. Kdykoliv jsme se začali přibližovat k samotné události, odcházel do obecných úvah a racionálního vysvětlování. Nepotřebovala jsem ho nutit, aby mi vše detailně vyprávěl.

Po období stabilizace jsem mu nabídla jinou možnost: událost nemusí popisovat vůbec. Může ji pouze sledovat z odstupu jako film a sám si zvolit, kterou malou částí začneme.

Vybral čekárnu.

Domluvili jsme si stop-signál a při auditivní bilaterální stimulaci jsme začali pracovat.

Neuplynulo ani dvacet vteřin a stimulaci jsem zastavila. Jeho tělem procházely prudké záškuby a po otevření očí mě téměř nevnímal. Potřebovali jsme se nejprve vrátit do přítomnosti – k místnosti, křeslu, dechu a mému hlasu.

Dostala jsem tím velmi jasnou informaci:

Dvacet vteřin bylo příliš mnoho.

Když chtěl pokračovat, neznamenalo to zopakovat totéž. Sekvenci jsem zkrátila na deset vteřin a začala pomalu odpočítávat. Po ní následovalo zastavení, otevření očí a návrat k současnosti.

V tomto případě bylo deset sekund užitečnějších než dvacet.

Mikrovzpomínka místo celého traumatu

U komplexního traumatu proto někdy pracuji pouze s tím, čemu ve své praxi říkám mikrovzpomínka.

Nemusíme otevírat celou traumatickou událost. Může jít o jediný obraz, zvuk, tělesný pocit, krátký okamžik nebo detail prostředí.

U zmíněného klienta jsme například dlouho zůstávali pouze u čekárny – jejího chladu, bílých dlaždic a atmosféry. Při práci jsem si všímala výrazných reakcí jeho rukou. A právě jejich prostřednictvím se postupně začala objevovat další část zkušenosti.

Důležitá informace tedy nepřišla proto, že bych klienta tlačila k podrobnějšímu vyprávění. Objevila se při práci s malým fragmentem vzpomínky a při pozorném sledování toho, co se dělo v jeho těle.

Stejně tak můžeme měnit vzdálenost od vzpomínky. Klient ji může pozorovat jako obraz či scénu před sebou místo toho, aby se do ní okamžitě ponořil. Pokud aktivace roste příliš rychle, vzdálíme se. Pokud zůstává dostatečně stabilní, můžeme se opatrně přiblížit.

Nejde o to, kolik člověk „vydrží“. Lidé s komplexním traumatem často vydrželi ve svém životě mimořádně mnoho.

Terapie nemá být dalším místem, kde musí dokazovat schopnost vydržet.

Mikroprojev může změnit plán sezení

Právě proto při práci sleduji dech, oči, mimiku, napětí rukou, držení těla nebo změnu tempa řeči.

Jeden drobný projev samozřejmě není automatickým důkazem zahlcení nebo disociace. Je to ale informace, kterou potřebuji ověřit.

Pokud vidím, že se stav člověka mění, mohu zkrátit sekvenci, snížit intenzitu práce, zvýšit odstup od vzpomínky nebo se úplně vrátit ke stabilizaci.

Někdy je správnou intervencí jednoduše:

otevřít oči, položit chodidla na zem, dotknout se opěradla křesla a zorientovat se v místnosti.

Na pohled to může vypadat méně „terapeuticky“ než intenzivní práce s traumatickou vzpomínkou.

Ve skutečnosti ale může být právě tohle v danou chvíli nejdůležitější.

Plán sezení pro mě není důležitější než člověk, který přede mnou sedí.

EMDR, SCIT a individuální tempo

Jedním z přístupů, které při práci s traumatem využívám, je EMDR terapie. Jde o strukturovaný psychoterapeutický přístup používaný zejména při práci s traumatickými a zatěžujícími zkušenostmi.

U komplexního traumatu nebo výraznější disociace ale nepovažuji přímé zpracování traumatu automaticky za první krok. Potřebuji nejprve posoudit stabilitu klienta, jeho schopnost regulovat narůstající zátěž a možnost zůstat dostatečně ukotvený v přítomnosti.

Někdy pracujeme v delších sekvencích, jindy jen několik sekund. Někdy s malým fragmentem zkušenosti. A někdy EMDR v dané fázi nepoužiji vůbec.

Více o EMDR terapii

Ve své práci využívám také vlastní integrativní přístup SCIT – Somatic-Cognitive-Integrative Therapy, který propojuje tělesné prožívání, emoce, kognitivní porozumění a širší psychoterapeutickou práci.

Setkávám se totiž s lidmi, kteří velmi dobře vědí, proč mají určitý problém. Dokážou vysvětlit souvislosti svého života a racionálně jim rozumějí. Přesto jejich tělo v konkrétních situacích reaguje stále stejně.

Proto mě nezajímá pouze co člověk ví, ale také co cítí, jak reaguje jeho tělo a zda se tyto roviny mohou postupně propojit.

Více o SCIT terapii

Predátor v křesle

Případ, jehož malou část v tomto článku popisuji, jsem zpracovala také jako příběh Predátor v křesle.

Název neodkazuje na klienta. „Predátorem“ v příběhu nazývám vlastní terapeutickou část, která při setkání se složitým traumatem zpozorní a chce mu co nejrychleji porozumět.

Právě tento klient mě ale znovu naučil, že terapeutická zvědavost musí mít hranice. Někdy není nejtěžší zjistit, co se stalo.

Nejtěžší může být vydržet dostatečně dlouho nevědět.

Příběh Predátor v křesle bude jedním z několika příběhů v mé připravované knize Příběhy z terapeutovny, ve které vedle zkušeností klientů zachycuji také vlastní terapeutické uvažování a okamžiky, kdy musím původní představu nebo postup změnit.

Více o připravované knize Příběhy z terapeutovny

Metoda je nástroj. Klient je vždy důležitější.

Při práci s traumatem proto nehledám jednu univerzální techniku.

U jednoho člověka může mít důležité místo EMDR. U jiného potřebujeme mnohem déle pracovat se stabilizací a regulací. Někdo dokáže se vzpomínkou pracovat přímo, jiný potřebuje odstup, mikrovzpomínky nebo velmi krátké úseky.

Rozhodující pro mě není, jak rychle se k traumatu dostaneme.

Rozhodující je, zda způsob práce odpovídá konkrétnímu člověku a jeho aktuálním možnostem.

Pokud si nejste jistí, zda vaše obtíže souvisejí s traumatickou zkušeností, není nutné před první návštěvou vědět, zda jde o PTSD, komplexní trauma nebo jaká metoda je pro vás vhodná. Při prvních setkáních společně mapujeme nejen minulost, ale především to, jak se vaše zkušenosti promítají do současných emocí, vztahů a tělesného prožívání.

Psychoterapii poskytuji dospělým, dětem a dospívajícím osobně ve Frenštátě pod Radhoštěm, online a podle situace také formou Walking & Talking.

Více o psychoterapii

Rezervovat termín

Léčba DID vyžaduje vysoce specifický, citlivý a dlouhodobý odborný přístup. Klíčem k úspěchu je systematická práce s vnitřním světem, zvyšování kapacity nervové soustavy a bezpečné zpracování traumatických vzpomínek. Zkušenost mě naučila, že tito lidé nepotřebují škatulky ani diagnózy, ale hluboké porozumění a strukturovaný, bezpečný systém léčby.

Můj přístup kombinuje integrativní psychoterapii, EMDR a metodu SCIT (Somaticko-kognitivně-integrativní terapie) – popíšu v dalším příspěvku. Zde je pohled pod pokličku toho, jak s disociovaným systémem pracuji:

1. Rozšíření tolerančního okna a stabilizace (SCIT přístup)

Prvním a nejdůležitějším krokem je pro mě zastavení chronického štěpení. Nové identity vznikají jako automatický obranný mechanismus ve chvíli, kdy je nervová soustava přetížena stresem.

• V rámci pilířů SCIT se zaměřuji na somatické uzemnění a kognitivní ukotvení.
• Postupně rozšiřujeme tzv. toleranční okno ke stresu. Učíme tělo i mysl zvládat zátěž v přítomném okamžiku, aniž by muselo dojít k okamžité disociaci. Jakmile tělo získá kapacitu unést emoce, proces štěpení se zastaví.

2. Práce s vnitřním světem (Innerworld) a alteregy

K terapii DID nepřistupuji jako k práci s jedním člověkem, ale jako k provázení celého vnitřního systému. Každá z desítek identit má v systému své nezastupitelné místo – vznikla, aby klienta v dětství chránila.

• Pomáhám klientovi mapovat jeho innerworld a přebírat nad ním vědomou kontrolu.
• Nekritizuji a neodsuzuji žádné alterego (ani ta zdánlivě destruktivní). Navazuji komunikaci s jednotlivými částmi, vyjednávám mezi nimi a učím je spolupracovat, čímž postupně mizí bariéry amnézie.

3. Modifikované EMDR: Bezpečné zpracování traumatu

Klasické EMDR by mohlo disociovaný systém zaplavit a destabilizovat. Proto v integraci s očními pohyby a bilaterální stimulací postupuji velmi specificky:

• EMDR nejprve využívám k instalaci vnitřních zdrojů a bezpečného místa pro všechny složky systému.
• K samotnému zpracování traumatických vzpomínek přistupuji až tehdy, když je vnitřní svět stabilní. Vždy přesně vím, které alterego danou vzpomínku nese, a pracuji s ním za plné podpory ostatních spolupracujících částí.

4. Směřování k fúzi a následné integraci

Cílem mé práce není tyto části eliminovat, ale transformovat jejich ochranné role do konstruktivní spolupráce.

• Jakmile identity zjistí, že již nemusí trauma nést osamoceně, otevírá se cesta pro fúzování – vědomé splývání podobných nebo spolupracujících částí do větších celků.
• Konečným záměrem je následná integrace do harmonického, propojeného celku. To klientovi přináší trvalou úlevu, kontinuitu vnímání času a možnost žít život v celistvosti.

📍 Odborná psychoterapeutická praxe (Frenštát p. R. / Online): www.psychoterapie-frenstat.cz

PhDr. Jarmila Holášková, členka Asociace terapeutických koučů

V psychoterapeutické praxi se často setkávám s fenoménem, kdy vysoce kompetentní lidé v pracovním prostředí náhle ztrácejí schopnost nadhledu a racionálního řešení konfliktů. Příčina není v nedostatku dovedností, ale v biologické reakci nervové soustavy na způsob vedení.

Abychom jako lídři dokázali vytvořit prostředí pro špičkový výkon, musíme porozumět hierarchii procesů v lidském mozku a naučit se je aktivně regulovat.

Koncept trojjediného mozku: Evoluční brzda výkonu

Americký neurovědec Paul D. MacLean představil model, který nám pomáhá pochopit, proč lidé pod tlakem nereagují logicky. Náš mozek není monolit, ale systém tří evolučně odlišných vrstev:

1. Mozkový kmen (plazí mozek): Zajišťuje instinktivní přežití (reakce útok/útěk/strnutí).
2. Limbický systém (savčí mozek): Centrum emocí a sociálních vazeb. Neustále vyhodnocuje bezpečí v rámci „smečky“.
3. Neokortex (racionální mozek): Sídlo exekutivních funkcí – kreativity, plánování, empatie a logiky.

V kontextu řízení lidí dochází k zásadnímu momentu: pokud limbický systém vyhodnotí podněty z okolí jako ohrožující, dochází k tzv. emočnímu únosu. Energie je odkloněna z neokortexu do center přežití. Výsledkem není ztráta inteligence, ale dočasná nedostupnost kognitivních funkcí. Zaměstnanec v tu chvíli biologicky není schopen strategického myšlení, protože jeho nervová soustava bojuje o stabilitu.

Model SCARF: Prevence kognitivní blokády

Neurovědec David Rock definoval pět sociálních domén (SCARF), které tyto biologické reakce spouštějí. Pokud manažer nevědomky narušuje tyto pilíře, aktivuje u svých spolupracovníků obranné mechanismy:

• Status (Status): Pocit vlastní hodnoty. Veřejné zpochybnění kompetence vnímá mozek jako existenční ohrožení.
• Jistota (Certainty): Předvídatelnost. Mozek je predikční orgán; nejistota zvyšuje hladinu kortizolu a paralyzuje rozhodování.
• Autonomie (Autonomy): Pocit kontroly. Mikromanagement vyvolává v nervové soustavě odpor a vede k apatii či naučené bezmoci.
• Spřízněnost (Relatedness): Kvalita vztahů. Sociální izolace v týmu doslova „bolí“ a blokuje ochotu spolupracovat.
• Spravedlnost (Fairness): Férové jednání. Vnímání nespravedlnosti okamžitě uzavírá prostor pro racionální dialog.

Praktické techniky: Jak udržet neokortex „online“

Jako lídr můžete aktivně ovlivňovat biologické nastavení svého týmu. Zde jsou tři konkrétní techniky, jak regulovat napětí a vrátit týmu přístup k jejich kognitivní kapacitě:

1. „Labeling“ – Pojmenování emocí

Když vidíte, že je tým v napětí, pojmenujte situaci. Neurověda potvrzuje, že pouhé verbální označení emoce (např. „Vnímám, že je v nás teď hodně nejistoty z probíhajících změn“) snižuje aktivitu v amygdale a vrací kontrolu racionálnímu mozku. Nehodnotíte, pouze validujete realitu.

2. Transparentní „Framing“ (Rámování)

Před každou náročnou změnou nebo poradou saturujte potřebu Jistoty. Definujte jasně: Co se bude dít, jak dlouho to bude trvat a co je cílem. I prostá struktura porady snižuje kognitivní zátěž a dovoluje mozku soustředit se na obsah, nikoliv na skenování nebezpečí.

3. Posilování Autonomie skrze otázky

Místo direktivních příkazů, které mohou vyvolat obrannou reakci, používejte koučovací přístup. Otázka „Jak bys k tomuto úkolu přistoupil ty?“ přepíná mozek z pasivní role do aktivního řešení. Tím aktivujete systém odměny a vracíte člověku pocit kontroly.

Závěr: Od porozumění k akci

Pochopení těchto principů umožňuje manažerům přejít od reaktivního řízení k vědomému leadershipu. Vytvořením psychologického bezpečí totiž nechráníte jen pohodu svých lidí, ale především jejich schopnost plně využívat svůj intelektuální potenciál.

Všechny tyto principy a jejich praktickou aplikaci do každodenní praxe detailně rozebírám ve svém workshopu Neuroleadership: Mozek jako spojenec lídra, který realizuji přímo ve firmách nebo ve svých prostorách ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Pro hlubší vhled do problematiky si také můžete prohlédnout mou odbornou prezentaci pro Asociaci poskytovatelů sociálních služeb ČR, kde se zaměřuji na neurobiologické aspekty vedení lidí a prevenci kognitivního přetížení v managementu sociálních služeb.

Terapeutická práce jako „vysokohorský výstup“

Provázet klienty jejich traumaty a náročnými životními etapami vyžaduje absolutní soustředění a plnou emoční přítomnost. Z odborného hlediska je u hloubkové práce (jako je EMDR) výdej psychické energie terapeuta enormní. Abych pro vás mohla být skutečně užitečná, věnuji se přímé terapii jen několik hodin týdně. Jen tak mohu garantovat, že v čase, který trávíme spolu, budu mít dostatek sil vás bezpečně doprovázet.

Vzdělávání pomáhajících profesí a rozvoj oboru

Zbytek mého profesního času věnuji podpoře kolegů v terénu a rozvoji nových konceptů. Tyto aktivity mě udržují v kontaktu s realitou pomáhajících profesí:

• Lektorská činnost pod APSS ČR: Realizuji odborné vzdělávací kurzy pro pomáhající profese. Předávám své zkušenosti tam, kde je práce s lidmi každodenním chlebem.
• Supervize v sociální oblasti: Jako supervizorka pomáhám pracovníkům v sociálních službách reflektovat jejich práci a předcházet vyhoření.
• Vlastní projekty: Jsem zakladatelkou Asociace terapeutů a koučů (www.asociaceterapkoucu.cz) a vedu Institut Reborn Doll therapy (IRDT) (www.irdt.cz).
• Odborné přednášky: Pravidelně přednáším o různých oblastech psychoterapie pod záštitou Českého institutu pro traumatologii a psychosomatiku (CIPE).

Žiji to, co učím: Moje cesta k rovnováze

V terapii často mluvíme o zdravé životosprávě, hranicích a duševní hygieně. Považuji za svou profesionální i lidskou povinnost tyto principy sama dodržovat. To, co předávám svým klientům, sama žiji. Psychohygiena je pro mě aktivní proces, ve kterém propojuji sílu i radost:

• Fyzický ventil: Moje tělo potřebuje pohyb k regulaci nervové soustavy. Věnuji se kruhovým silovým tréninkům, chodím běhat se svým psem a mou velkou vášní je pole dance, který v sobě spojuje disciplínu i ladnost.
• Zdroje energie: Mým velkým restartem je techno; jeho rytmická energie mi pomáhá úplně vypnout analytickou mysl. Nejdůležitějším přístavem je pro mě ale čas strávený s rodinou a přáteli.

Co to znamená pro vás jako klienta?

Moje práce v sociální sféře, lektorování i aktivní životní styl jsou zárukou, že:

1. V kondici pro vás: V poradně nejsem unavená desítkami sezení v řadě. Jsem v plné síle a připravená na váš příběh.
2. Autenticita: Moje doporučení ohledně sebepéče nejsou teoretické poučky z knih, ale praxí ověřené strategie, které sama denně používám k udržení vnitřní rovnováhy.

Terapie je pro mě posláním, které si zaslouží tu nejlepší péči – včetně péče o terapeuta samotného.

Věřím, že kvalita v psychoterapii vždy vítězí nad kvantitou.

🗓️ Rezervace termínu v Psychoterapii Frenštát

Ačkoliv to může znít neobvykle, pro mě tento symbol představuje hluboký závazek vůči vám a vašemu procesu uzdravení. Nejde o mě, ale o to, co pro vás tato křídla v terapeutickém vztahu symbolizují.

Křídla jako prostor pro bezpečí, ne pro únik

Zatímco andělská křídla evokují v představách spíše konejšivý klid, křídla Valkýry v sobě nesou energii aktivity a proměny. V psychoterapii traumatu totiž často nestačí jen pasivně čekat na úlevu. Je potřeba aktivně hledat cestu ven.

• Ochrana, ne pasivita: Valkýry byly v mýtech průvodkyněmi bojovníků. V mém pojetí to znamená, že vás v náročných chvílích nenechám osamocené.
• Respekt k vaší cestě: Každý z nás někdy v životě bojuje své bitvy. To, že vyhledáte pomoc, není známka selhání, ale projev odvahy. Věřím, že každý má v sobě sílu dojít ke svému vnitřnímu klidu – ke své vlastní „Valhale“.
• Společné hledání: Moje role je být průvodcem. Někdy využívám intuici, jindy jdeme cestou pokusu a omylu, nebo vnáším do sezení humor a odborné vysvětlení (psychoedukaci). To vše s cílem, abyste se v procesu cítili bezpečně, ale zároveň v pohybu.

Osobní zkušenost jako tichý základ

Můj vztah k tomuto symbolu vychází i z faktu, že jsem si podobným procesem sama prošla. Tato zkušenost mi pomáhá lépe rozumět tomu, co prožíváte, aniž bych však váš příběh jakkoliv zastiňovala. Vím, že křídla jsou potřeba k nadhledu i k ochraně zranitelných míst.

Pracuji s metodami jako EMDR a moje praxe je zaštítěna Českým institutem pro traumatologii a psychosomatiku (CIPE). Odbornost je pro mě stejně důležitá jako lidský, srozumitelný přístup.

Valkýra na mé vizitce není o mně. Je to slib pro vás: Že v tom, co prožíváte, nebudete sami. Že společně najdeme sílu, abyste se mohli opět cítit svobodně.

🗓️ Rezervace konzultace – Psychoterapie Frenštát

Když promluvit trvá desítky let

Cesta k uzdravení není sprint, ale vyčerpávající maraton, který může trvat desetiletí. Oběti závažných trestných činů často potřebují extrémně dlouhý čas, než naberou sílu o své zkušenosti promluvit. Současné promlčecí lhůty jsou však neúprosným nepřítelem spravedlnosti.

Mrazivým příkladem z nedávné doby je příběh Pavly, která byla roky týrána svým otčímem. Její bolestná cesta za spravedlností ukazuje, jak kruté může být, když systém odmítne řešit zločin jen proto, že „uplynulo moc času“. Více o jejím příběhu si můžete přečíst zde.

Trauma: Když mozek potřebuje čas na přežití

Proč oběti nepromluví hned? Odpověď leží v samotné neurobiologii traumatu. Pokud člověk prožije něco devastujícího, mozek se přepne do režimu přežití. Často dochází k vytěsnění, aby dotyčný mohl vůbec dál fungovat.

Trvá roky, než se klient v bezpečném prostředí cítí dostatečně silný na to, aby svou zkušenost pojmenoval. Ve chvíli, kdy konečně najde odvahu, však často naráží na bariéru zákona: „Je nám líto, je to promlčeno.“ Pro oběť je to forma sekundární viktimizace – stát jí tím vzkazuje, že její utrpení už po letech není relevantní.

Spravedlnost bez expirační doby

Věřím, že za závažné trestné činy by měla existovat odpovědnost bez ohledu na to, kolik času uplynulo. Spravedlnost by neměla mít datum spotřeby.

Podpořme změnu, která umožní potrestání viníků a dá obětem jasný signál: Vaše bolest je důležitá a zákon stojí na Vaší straně. ❤️‍🩹

Jak můžete pomoci?

Autorka petice, která bojuje za práva obětí a změnu legislativy, sdílí další vhledy a aktivity na své stránce: 🔗 Facebook: Pavlínko, vyprávěj

Podepište prosím petici za zrušení promlčecích lhůt u závažných a zvlášť závažných trestných činů: 👉 Podepsat petici zde