V psychoterapeutické praxi se často setkávám s fenoménem, kdy vysoce kompetentní lidé v pracovním prostředí náhle ztrácejí schopnost nadhledu a racionálního řešení konfliktů. Příčina není v nedostatku dovedností, ale v biologické reakci nervové soustavy na způsob vedení.

Abychom jako lídři dokázali vytvořit prostředí pro špičkový výkon, musíme porozumět hierarchii procesů v lidském mozku a naučit se je aktivně regulovat.

Koncept trojjediného mozku: Evoluční brzda výkonu

Americký neurovědec Paul D. MacLean představil model, který nám pomáhá pochopit, proč lidé pod tlakem nereagují logicky. Náš mozek není monolit, ale systém tří evolučně odlišných vrstev:

1. Mozkový kmen (plazí mozek): Zajišťuje instinktivní přežití (reakce útok/útěk/strnutí).
2. Limbický systém (savčí mozek): Centrum emocí a sociálních vazeb. Neustále vyhodnocuje bezpečí v rámci „smečky“.
3. Neokortex (racionální mozek): Sídlo exekutivních funkcí – kreativity, plánování, empatie a logiky.

V kontextu řízení lidí dochází k zásadnímu momentu: pokud limbický systém vyhodnotí podněty z okolí jako ohrožující, dochází k tzv. emočnímu únosu. Energie je odkloněna z neokortexu do center přežití. Výsledkem není ztráta inteligence, ale dočasná nedostupnost kognitivních funkcí. Zaměstnanec v tu chvíli biologicky není schopen strategického myšlení, protože jeho nervová soustava bojuje o stabilitu.

Model SCARF: Prevence kognitivní blokády

Neurovědec David Rock definoval pět sociálních domén (SCARF), které tyto biologické reakce spouštějí. Pokud manažer nevědomky narušuje tyto pilíře, aktivuje u svých spolupracovníků obranné mechanismy:

• Status (Status): Pocit vlastní hodnoty. Veřejné zpochybnění kompetence vnímá mozek jako existenční ohrožení.
• Jistota (Certainty): Předvídatelnost. Mozek je predikční orgán; nejistota zvyšuje hladinu kortizolu a paralyzuje rozhodování.
• Autonomie (Autonomy): Pocit kontroly. Mikromanagement vyvolává v nervové soustavě odpor a vede k apatii či naučené bezmoci.
• Spřízněnost (Relatedness): Kvalita vztahů. Sociální izolace v týmu doslova „bolí“ a blokuje ochotu spolupracovat.
• Spravedlnost (Fairness): Férové jednání. Vnímání nespravedlnosti okamžitě uzavírá prostor pro racionální dialog.

Praktické techniky: Jak udržet neokortex „online“

Jako lídr můžete aktivně ovlivňovat biologické nastavení svého týmu. Zde jsou tři konkrétní techniky, jak regulovat napětí a vrátit týmu přístup k jejich kognitivní kapacitě:

1. „Labeling“ – Pojmenování emocí

Když vidíte, že je tým v napětí, pojmenujte situaci. Neurověda potvrzuje, že pouhé verbální označení emoce (např. „Vnímám, že je v nás teď hodně nejistoty z probíhajících změn“) snižuje aktivitu v amygdale a vrací kontrolu racionálnímu mozku. Nehodnotíte, pouze validujete realitu.

2. Transparentní „Framing“ (Rámování)

Před každou náročnou změnou nebo poradou saturujte potřebu Jistoty. Definujte jasně: Co se bude dít, jak dlouho to bude trvat a co je cílem. I prostá struktura porady snižuje kognitivní zátěž a dovoluje mozku soustředit se na obsah, nikoliv na skenování nebezpečí.

3. Posilování Autonomie skrze otázky

Místo direktivních příkazů, které mohou vyvolat obrannou reakci, používejte koučovací přístup. Otázka „Jak bys k tomuto úkolu přistoupil ty?“ přepíná mozek z pasivní role do aktivního řešení. Tím aktivujete systém odměny a vracíte člověku pocit kontroly.

Závěr: Od porozumění k akci

Pochopení těchto principů umožňuje manažerům přejít od reaktivního řízení k vědomému leadershipu. Vytvořením psychologického bezpečí totiž nechráníte jen pohodu svých lidí, ale především jejich schopnost plně využívat svůj intelektuální potenciál.

Všechny tyto principy a jejich praktickou aplikaci do každodenní praxe detailně rozebírám ve svém workshopu Neuroleadership: Mozek jako spojenec lídra, který realizuji přímo ve firmách nebo ve svých prostorách ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Pro hlubší vhled do problematiky si také můžete prohlédnout mou odbornou prezentaci pro Asociaci poskytovatelů sociálních služeb ČR, kde se zaměřuji na neurobiologické aspekty vedení lidí a prevenci kognitivního přetížení v managementu sociálních služeb.

Terapeutická práce jako „vysokohorský výstup“

Provázet klienty jejich traumaty a náročnými životními etapami vyžaduje absolutní soustředění a plnou emoční přítomnost. Z odborného hlediska je u hloubkové práce (jako je EMDR) výdej psychické energie terapeuta enormní. Abych pro vás mohla být skutečně užitečná, věnuji se přímé terapii jen několik hodin týdně. Jen tak mohu garantovat, že v čase, který trávíme spolu, budu mít dostatek sil vás bezpečně doprovázet.

Vzdělávání pomáhajících profesí a rozvoj oboru

Zbytek mého profesního času věnuji podpoře kolegů v terénu a rozvoji nových konceptů. Tyto aktivity mě udržují v kontaktu s realitou pomáhajících profesí:

• Lektorská činnost pod APSS ČR: Realizuji odborné vzdělávací kurzy pro pomáhající profese. Předávám své zkušenosti tam, kde je práce s lidmi každodenním chlebem.
• Supervize v sociální oblasti: Jako supervizorka pomáhám pracovníkům v sociálních službách reflektovat jejich práci a předcházet vyhoření.
• Vlastní projekty: Jsem zakladatelkou Asociace terapeutů a koučů (www.asociaceterapkoucu.cz) a vedu Institut Reborn Doll therapy (IRDT) (www.irdt.cz).
• Odborné přednášky: Pravidelně přednáším o různých oblastech psychoterapie pod záštitou Českého institutu pro traumatologii a psychosomatiku (CIPE).

Žiji to, co učím: Moje cesta k rovnováze

V terapii často mluvíme o zdravé životosprávě, hranicích a duševní hygieně. Považuji za svou profesionální i lidskou povinnost tyto principy sama dodržovat. To, co předávám svým klientům, sama žiji. Psychohygiena je pro mě aktivní proces, ve kterém propojuji sílu i radost:

• Fyzický ventil: Moje tělo potřebuje pohyb k regulaci nervové soustavy. Věnuji se kruhovým silovým tréninkům, chodím běhat se svým psem a mou velkou vášní je pole dance, který v sobě spojuje disciplínu i ladnost.
• Zdroje energie: Mým velkým restartem je techno; jeho rytmická energie mi pomáhá úplně vypnout analytickou mysl. Nejdůležitějším přístavem je pro mě ale čas strávený s rodinou a přáteli.

Co to znamená pro vás jako klienta?

Moje práce v sociální sféře, lektorování i aktivní životní styl jsou zárukou, že:

1. V kondici pro vás: V poradně nejsem unavená desítkami sezení v řadě. Jsem v plné síle a připravená na váš příběh.
2. Autenticita: Moje doporučení ohledně sebepéče nejsou teoretické poučky z knih, ale praxí ověřené strategie, které sama denně používám k udržení vnitřní rovnováhy.

Terapie je pro mě posláním, které si zaslouží tu nejlepší péči – včetně péče o terapeuta samotného.

Věřím, že kvalita v psychoterapii vždy vítězí nad kvantitou.

🗓️ Rezervace termínu v Psychoterapii Frenštát

Ačkoliv to může znít neobvykle, pro mě tento symbol představuje hluboký závazek vůči vám a vašemu procesu uzdravení. Nejde o mě, ale o to, co pro vás tato křídla v terapeutickém vztahu symbolizují.

Křídla jako prostor pro bezpečí, ne pro únik

Zatímco andělská křídla evokují v představách spíše konejšivý klid, křídla Valkýry v sobě nesou energii aktivity a proměny. V psychoterapii traumatu totiž často nestačí jen pasivně čekat na úlevu. Je potřeba aktivně hledat cestu ven.

• Ochrana, ne pasivita: Valkýry byly v mýtech průvodkyněmi bojovníků. V mém pojetí to znamená, že vás v náročných chvílích nenechám osamocené.
• Respekt k vaší cestě: Každý z nás někdy v životě bojuje své bitvy. To, že vyhledáte pomoc, není známka selhání, ale projev odvahy. Věřím, že každý má v sobě sílu dojít ke svému vnitřnímu klidu – ke své vlastní „Valhale“.
• Společné hledání: Moje role je být průvodcem. Někdy využívám intuici, jindy jdeme cestou pokusu a omylu, nebo vnáším do sezení humor a odborné vysvětlení (psychoedukaci). To vše s cílem, abyste se v procesu cítili bezpečně, ale zároveň v pohybu.

Osobní zkušenost jako tichý základ

Můj vztah k tomuto symbolu vychází i z faktu, že jsem si podobným procesem sama prošla. Tato zkušenost mi pomáhá lépe rozumět tomu, co prožíváte, aniž bych však váš příběh jakkoliv zastiňovala. Vím, že křídla jsou potřeba k nadhledu i k ochraně zranitelných míst.

Pracuji s metodami jako EMDR a moje praxe je zaštítěna Českým institutem pro traumatologii a psychosomatiku (CIPE). Odbornost je pro mě stejně důležitá jako lidský, srozumitelný přístup.

Valkýra na mé vizitce není o mně. Je to slib pro vás: Že v tom, co prožíváte, nebudete sami. Že společně najdeme sílu, abyste se mohli opět cítit svobodně.

🗓️ Rezervace konzultace – Psychoterapie Frenštát

Když promluvit trvá desítky let

Cesta k uzdravení není sprint, ale vyčerpávající maraton, který může trvat desetiletí. Oběti závažných trestných činů často potřebují extrémně dlouhý čas, než naberou sílu o své zkušenosti promluvit. Současné promlčecí lhůty jsou však neúprosným nepřítelem spravedlnosti.

Mrazivým příkladem z nedávné doby je příběh Pavly, která byla roky týrána svým otčímem. Její bolestná cesta za spravedlností ukazuje, jak kruté může být, když systém odmítne řešit zločin jen proto, že „uplynulo moc času“. Více o jejím příběhu si můžete přečíst zde.

Trauma: Když mozek potřebuje čas na přežití

Proč oběti nepromluví hned? Odpověď leží v samotné neurobiologii traumatu. Pokud člověk prožije něco devastujícího, mozek se přepne do režimu přežití. Často dochází k vytěsnění, aby dotyčný mohl vůbec dál fungovat.

Trvá roky, než se klient v bezpečném prostředí cítí dostatečně silný na to, aby svou zkušenost pojmenoval. Ve chvíli, kdy konečně najde odvahu, však často naráží na bariéru zákona: „Je nám líto, je to promlčeno.“ Pro oběť je to forma sekundární viktimizace – stát jí tím vzkazuje, že její utrpení už po letech není relevantní.

Spravedlnost bez expirační doby

Věřím, že za závažné trestné činy by měla existovat odpovědnost bez ohledu na to, kolik času uplynulo. Spravedlnost by neměla mít datum spotřeby.

Podpořme změnu, která umožní potrestání viníků a dá obětem jasný signál: Vaše bolest je důležitá a zákon stojí na Vaší straně. ❤️‍🩹

Jak můžete pomoci?

Autorka petice, která bojuje za práva obětí a změnu legislativy, sdílí další vhledy a aktivity na své stránce: 🔗 Facebook: Pavlínko, vyprávěj

Podepište prosím petici za zrušení promlčecích lhůt u závažných a zvlášť závažných trestných činů: 👉 Podepsat petici zde

Aktivní hledání „materiálu“ a cílené dotazování

Nepředpokládám, že musíte mít své odpovědi připravené předem. Často přicházíte v mlze nebo zahlcení. Mou rolí je pomoci vám začít „dolovat“ materiál, který je připraven k transformaci. K tomu používám otázky, které nás vrací k podstatě:

• „Co právě teď cítíte v těle?“ – návrat k prožívání přítomnosti.
• „Kde jste teď myšlenkami?“ – zachycení úniku nebo důležité asociace.
• „Co se právě teď děje mezi námi?“ – analýza vztahové dynamiky v reálném čase.
• „Jak by to s tímto tématem mohlo souviset?“ – hledání širších souvislostí.
• „Jak vám to zní? Co si o tom v tuto chvíli myslíte?“ – ověřování společného směru.

Mezi odborností a intuicí: Metoda pokus–omyl

Psychoterapie je věda, ale i umění. Opírám se o pevnou teorii (traumaterapie, EMDR pod záštitou CIPE), ale zároveň se nebojím zapojit terapeutickou intuici.

Někdy spolu pracujeme metodou „pokus–omyl“. Navrhnu hypotézu, nabídnu obraz nebo interpretaci a společně zkoumáme: „Sedí vám to? Rezonuje to s vámi, nebo jsme úplně vedle?“ Tento proces společného hledání je nesmírně cenný – i to, když něco „nesedne“, nám dává důležitou informaci o tom, kudy cesta nevede, a přibližuje nás k vaší skutečné pravdě.

Humor, lehkost a psychoedukace

I když se dotýkáme těžkých témat a traumat, do mé poradny patří i humor. Smích je v terapii mocným nástrojem regulace nervové soustavy; dokáže uvolnit napětí a přinést nadhled tam, kde nás drtí vážnost situace.

Kromě samotné terapie kladu velký důraz na psychoedukaci. Vysvětluji vám, jak funguje váš mozek, proč vaše tělo reaguje tak, jak reaguje, a co se děje ve vašem nervovém systému. Když rozumíte mechanismu svého problému, získáváte nad ním větší moc.

Proč tento přístup volím?

1. Prolomení izolace: Mlčení bývá často vnitřním vězením. Moje otázky jsou pozváním ven, do kontaktu.
2. Efektivita a bezpečí: Zejména u metody EMDR je aktivní vedení nezbytné. Drží vás v přítomnosti (v tzv. okně tolerance) a brání zahlcení minulostí.
3. Lidskost a autenticita: Nejsem studený stroj. Jsem skutečný člověk, který s vámi prožívá, ptá se a občas i pochybuje. To vytváří prostor pro vaši vlastní autenticitu.

Můj přístup je direktivní k procesu, nikoliv k vašim životním rozhodnutím. Jsem kapitánem, který drží směr plavby, ale cílový přístav vybíráte vy.

Pokud hledáte terapii, která je živá, srozumitelná a aktivní, ráda vás přivítám ve své poradně.

🗓️ Rezervace termínu k aktivní terapii – Frenštát

Cítíte se ve vztazích neustále nejistí, máte strach z opuštění, nebo naopak z přílišné blízkosti? Možná je klíčem k pochopení vašich potíží koncept citové vazby (attachmentu). Tato vazba, formovaná v raném dětství, je jako neviditelný scénář, podle kterého se odehrávají naše dospělé vztahy – ať už partnerské, přátelské, nebo pracovní.

Co je to citová vazba? Kořeny v dětství

Teorie citové vazby, kterou rozvinuli John Bowlby a Mary Ainsworthová, vysvětluje, jak naše nejčasnější interakce s pečujícími osobami (rodiči) ovlivňují naši schopnost tvořit a udržovat vztahy po celý život. Dítě se učí, zda je svět bezpečné místo a zda je hodno lásky a péče. Podle toho si vytváří vnitřní „pracovní modely“ sebe sama a druhých.Existují čtyři základní styly citové vazby:

1. Bezpečná vazba: Nejzdravější styl. Dítě (a později dospělý) se cítí bezpečně prozkoumávat svět s vědomím, že má bezpečnou základnu, ke které se může vrátit. V dospělosti tito lidé snadno navazují blízké vztahy, důvěřují partnerovi, ale zároveň si udržují nezávislost. Dokážou vyjádřit své potřeby a řešit konflikty konstruktivně.
2. Úzkostná (preokupovaná) vazba: Vzniká, když je pečující osoba nepředvídatelná (někdy reaguje citlivě, jindy je chladná nebo nedostupná). Dospělí s tímto stylem mají často strach z opuštění, potřebují neustálé ujišťování o lásce, mohou být žárliví a mají potíže s vlastní autonomií.
3. Vyhýbavá (odmítavá) vazba: Vyvíjí se, když jsou potřeby dítěte systematicky ignorovány nebo odmítány. Tito lidé se učí spoléhat výhradně sami na sebe, potlačují své emoce a intimitu považují za ohrožení své nezávislosti. Často působí odtažitě a vyhýbají se hlubokému emocionálnímu spojení.
4. Dezorganizovaná vazba: Vzniká v důsledku traumatizujících zážitků s pečující osobou (např. zneužívání, zanedbávání, chaotické chování rodiče). Dospělí s touto vazbou jsou vnitřně rozpolcení: touží po blízkosti, ale zároveň se jí bojí. Jejich chování ve vztazích je často nepředvídatelné, plné paradoxů a konfliktních pocitů.

Jak nás citová vazba ovlivňuje v dospělosti?

Náš styl citové vazby ovlivňuje prakticky vše:

• Výběr partnera: Často nevědomě hledáme partnery, kteří zapadají do našeho vnitřního „scénáře“.
• Komunikace ve vztazích: Jak řešíme konflikty, vyjadřujeme lásku, nastavujeme hranice.
• Sebedůvěra a emoční regulace: Schopnost uklidnit se v těžkých situacích, důvěra ve vlastní hodnotu.
• Vztah k intimitu: Míra blízkosti, kterou jsme schopni snést.

Sebetest: Jaký je váš styl citové vazby?

Přečtěte si následující výroky a označte ty, které vás nejlépe vystihují. Buďte k sobě co nejupřímnější.

Skupina A: Bezpečná vazba

• Cítím se ve vztazích pohodlně a důvěřuji svému partnerovi.
• Je pro mě snadné být blízký/á s ostatními.
• Necítím se ohrožen/a, když nejsem s partnerem neustále v kontaktu.
• Umím vyjádřit své potřeby a touhy.
• Dokážu se s konflikty vyrovnat konstruktivně a neberu si vše osobně.

Skupina B: Úzkostná vazba

• Často se obávám, že mě partner nemiluje dostatečně nebo mě opustí.
• Potřebuji hodně ujištění o lásce a pozornosti.
• Mám tendenci se na partnery příliš upínat a cítím silnou žárlivost.
• Někdy mi připadá, že můj partner není tak blízko, jak bych si přál/a.
• Mám strach být sám/sama.

Skupina C: Vyhýbavá vazba

• Je pro mě obtížné plně se otevřít a svěřit se někomu.
• Potřebuji hodně osobního prostoru a nezávislosti.
• Intimita a přílišná blízkost mě někdy dusí.
• Raději se spoléhám sám/sama na sebe než na druhé.
• Mám tendenci se stahovat, když se věci ve vztahu příliš zintenzivní.

Skupina D: Dezorganizovaná vazba

• Mé chování ve vztazích je často nepředvídatelné a matoucí.
• Toužím po blízkosti, ale zároveň se jí bojím a tlačím lidi od sebe.
• Mám problém věřit druhým, ale zároveň se cítím sám/sama.
• Mám pocit, že si lásku nezasloužím, ale zároveň po ní velmi toužím.
• Zažívám silné vnitřní konflikty ohledně vztahů.

Vyhodnocení: Převažující odpovědi v jedné ze skupin naznačují váš dominantní styl citové vazby. Všichni v sobě máme prvky různých stylů, ale obvykle jeden dominuje.

Můžeme změnit svůj styl citové vazby?

Ano! Citová vazba není neměnný osud. S pomocí terapie, sebepoznání a práce na sobě můžeme začít chápat své vzorce chování a naučit se tvořit bezpečnější a naplňující vztahy. To je proces, který často zahrnuje:

• Pochopení kořenů vašeho stylu.
• Zpracování starých emočních ran (např. pomocí EMDR).
• Nácvik nových, zdravějších komunikačních vzorců.
• Budování sebedůvěry a schopnosti emoční regulace.

V mé praxi v Psychoterapii Frenštát se věnuji práci s klienty na tématech citové vazby a pomáhám jim uzdravovat rány z minulosti, aby mohli prožívat radostnější a pevnější vztahy v přítomnosti.

Pokud cítíte, že vaše vztahy jsou ovlivněny starými vzorci a toužíte po změně, jsem zde, abych vás podpořila.

Objednejte se na konzultaci: 🗓️ Rezervace termínu – Psychoterapie Frenštát

Metoda P.O.M.O.C. představuje ucelený protokol pro stabilizace a ko-regulaci, který využívá poznatků o plasticitě mozku a biologických potřebách organismu v ohrožení. Podívejme se na pět pilířů této metody skrze příklad dítěte, které bylo svědkem dopravní nehody.

1. P – Příběh (Kognitivní integrace narativu)

Traumatická vzpomínka je často uložena v implicitní paměti jako nesouvislá sada senzorických fragmentů (flashbacky). Vytvořením koherentního příběhu podporujeme left-right integraci (propojení hemisfér). Pomáháme převést zážitek z amygdaly do hipokampu, čímž dochází k tzv. kognitivnímu zpracování.

• V praxi: „Nejdřív jsme jeli z nákupu, pak se ozvala velká rána a bál ses. Potom přijeli páni policajti s majáky, aby nám pomohli, a nakonec pro nás přijel dědeček. Teď už auto spinká v opravně a my jsme v bezpečí domova.“

2. O – Orientace (Ukotvení v přítomném čase)

Při aktivaci systému „boj nebo útěk“ dochází k zúžení vědomí. Orientace slouží jako technika groundingu (uzemnění). Snižuje hypervigilanci (přehnanou ostražitost) a tlumí aktivitu sympatického nervového systému.

• V praxi: „Teď už je večer a jsme v tvém pokojíčku. Tady na tebe nic nemůže. Zítra ráno se vzbudíme, dáme si kakao a budeme si hrát s legem. Nikam autem nepojedeme, budeme jen tady spolu.“

3. M – Moc (Restaurace vlastní agence)

Podstatou traumatu je prožitek totální bezmoci (learned helplessness). Navrácením kontroly skrze drobné volby stimulujeme prefrontální kortex a obnovujeme pocit vlastní agence (vědomí, že mohu ovlivnit své prostředí).

• V praxi: „Chceš, abych ti teď četla pohádku, nebo si budeme jen tak potichu povídat? A chceš si nechat rozsvícenou tu malou lampičku, nebo chceš úplnou tmu? Ty si vyber, jak ti to bude příjemné.“

4. O – Opečovávání (Interpersonální neurobiologie)

Dětský nervový systém potřebuje ke zklidnění ko-regulaci skrze bezpečný vztah (attachment). Aktivujeme tím ventrální vagovou větev (sociální zapojení), což uvolňuje oxytocin, který tlumí stresovou kaskádu.

• V praxi: (Klidným hlasem, blízký kontakt) „Cítím, že máš ještě trošku studené ruce. Chceš se ke mně přitulit pod deku? Jsem tady u tebe a nikam neodcházím. Můžeš se klidně i trošku bát, já tě uchráním.“

5. C – Cvičení (Senzomotorické uvolnění a discharge)

Trauma zůstává v somatické paměti. Fyzická aktivita umožňuje tzv. motorický discharge (vybití energie). Pohyb pomáhá dokončit stresovou reakci na úrovni autonomního nervového systému.

• V praxi: „Pojďme se spolu pořádně vyklepat! Vytřepeme ruce, jako by z nich padaly kapičky vody, a pak pořádně zakopeme nohama do peřiny, jako bychom odháněli ten strach pryč. Tak, a teď se pořádně protáhni jako kočka.“

Terapeutický závěr

Principy P.O.M.O.C. jsou plně v souladu s moderními trendy v traumaterapii, jako je model AIP (Adaptivní zpracování informací), na kterém staví i metoda EMDR. V mé praxi v Psychoterapii Frenštát pomáhám rodinám tyto principy nejen pochopit, ale i efektivně aplikovat pro hloubkové uzdravení.

Vzdělávání a standardy v této oblasti garantuje Český institut pro psychotraumatologii a EMDR (CIPE).

🗓️ Rezervace odborné konzultace – Frenštát

🛡️ Tuk jako emocionální brnění a „neviditelnost“

Trauma nás učí, že svět je nebezpečné místo. Nadbytečná kila mohou sloužit jako fyzický odstup mezi vámi a ostatními. Je to nevědomý způsob, jak se stát „méně viditelnou“ nebo „méně zranitelnou“. Hubnutí pak podvědomí vnímá jako odhalování a ztrátu štítu. Dokud se uvnitř sebe nebudete cítit v bezpečí, vaše tělo se tohoto brnění nevzdá, protože se bojí, že byste bez něj nepřežili.

🧠 Polyvagální teorie: Zaseknutí v režimu „zamrznutí“

Pokud trauma nebylo odžito, nervový systém zůstává v režimu freeze (zamrznutí). V tomto stavu tělo zpomalí metabolismus na absolutní minimum. Je to jako byste byli v zimním spánku, abyste přečkali katastrofu. Tělo vypne efektivní spalování a soustředí se na ukládání energie. Dokud váš systém nedostane biologický signál, že „válka skončila“, žádná dieta ho nepřesvědčí, aby pustil své zásoby.

⚓ Tělo, které nás „drží při zemi“

Vyšší váha dává lidem s traumatem pocit, že jsou těžší a pevnější. Ve chvílích, kdy úzkost vyvolává pocit, že se „rozpadáte“ nebo „ztrácíte kontakt se zemí“ (disociace), kila navíc fungují jako kotva. Tělo vás doslova drží v realitě, abyste se cítili fyzicky přítomní.

❤️ Posilující věty pro vaše tělo

Místo kritiky zkuste ke svému tělu promlouvat s úctou. Tyto věty pomáhají snižovat vnitřní napětí a budovat pocit bezpečí:

• „Moje tělo, děkuji ti, že jsi mě celá ta léta chránilo tímto obalem, když mi bylo těžko.“
• „Už jsem v bezpečí. Už se nemusím schovávat za svůj štít.“
• „Dovoluji si pomalu uvolňovat napětí a důvěřovat svému tělu, že mě unese i bez brnění.“
• „Můj pocit bezpečí vychází z mého nitra, nikoliv z mé velikosti.“

Jak začít s uvolňováním?

Aby tělo dovolilo váze klesnout, musí se cítit v naprostém bezpečí. K tomu pomáhají techniky, které jemně „přepisují“ nastavení nervového systému. I v mém desateru najdete nástroje, které pracují s tímto principem:

• Hřejivé dlaně pod uši a za krk: Pomáhají tělu pocítit své hranice v klidu a teple.
• Motýlí objetí: Střídavé poklepávání na ramena pomáhá mozku integrovat napětí a uklidnit vnitřní zmatek.
• Pomalé doušky vody: Jednoduchý akt polykání, který mozku biologicky potvrzuje: „Jsi v bezpečí, nic tě neohrožuje.“

Uzdravení není o boji s tukem, ale o nalezení cesty zpět do bezpečného těla.

PhDr. Jarmila Holášková psychoterapie-frenstat.cz📞 +420 776 756 732

Neurovědecký podklad: Reparace nervové soustavy

Z pohledu neurobiologie trauma způsobuje dysfunkční uložení paměťových stop. Vlivem extrémní stresové reakce dochází k zablokování přirozeného procesu zpracování informací, čímž vzpomínka zůstává fixována v limbickém systému (amygdala, hippocampus) ve své syrové, emočně zahlcující podobě.

Proces bilaterální stimulace (BLS), využívající střídavou aktivaci hemisfér, iniciuje transkortikální komunikaci a cílený útlum hyperaktivity amygdaly. To vede ke spontánnímu posunu od maladaptivních přesvědčení k adaptivním a funkčním postojům.

Technologická podpora: Vizuální, auditivní a haptická stimulace

Při práci využívám profesionální aparaturu pro bilaterální stimulaci, kterou vidíte na fotografii. Tato technologie umožňuje precizní kalibraci procesu:

• Vizuální: Horizontální pohyb očí po světelné liště.
• Auditivní: Synchronizované zvukové podněty do sluchátek.
• Haptická: Rytmické vibrační impulzy do dlaní.

Haptická forma je klíčová zejména v dětské psychoterapii, kde umožňuje šetrnější práci se somatickým prožíváním, ale je vysoce efektivní i u dospělých.

Autodiagnostický test: Je vaše vzpomínka „zaseknutá“ v neurosíti?

Zkuste si vybavit náročnou událost z minulosti a odpovězte si na následující otázky:

1. Živost: Je obraz události stále jasný a ostrý, jako by se stal včera?
2. Somatika: Cítíte při vzpomínce stažení hrdla, tlak na hrudi nebo sevřený žaludek?
3. Intruze: Vrací se vám vzpomínka sama v podobě nechtěných obrazů či snů?
4. Negativní já: Vyvolává vzpomínka pocity typu „selhal/a jsem“ nebo „nejsem v bezpečí“?
5. Vyhýbání: Snažíte se aktivně vyhýbat místům či lidem, kteří událost připomínají?

Hodnocení pomocí škály zátěže (SUD)

Nyní ohodnoťte aktuální míru stresu, kterou cítíte při vybavení si této vzpomínky, na stupnici 0–10 (kde 0 je žádný stres a 10 je nejvyšší možná zátěž):

Výsledek: Pokud je vaše hodnocení nad hranicí 5, je to jasný signál, že vzpomínka je v neurosíti uložena neadaptivně a nebyla vaším systémem dostatečně zpracována.

Záruka odbornosti a kontraindikace

Vzhledem k hloubce této metody je nezbytné, aby ji prováděl terapeut s certifikovaným výcvikem, zahrnujícím stovky hodin tréninku pod odbornou supervizí. Touto specializovanou odborností disponuji a garantuji bezpečný průběh celého protokolu.

Pro zajištění bezpečnosti je nutné vzít v úvahu určité kontraindikace:

• Neurologické/oftalmologické obtíže: U epilepsie či onemocnění oka volíme audio/haptickou stimulaci po konzultaci s lékařem.
• Kardiovaskulární potíže: U těžkých srdečních onemocnění je nutný souhlas lékaře.
• Sekundární zisky: Metoda vyžaduje vnitřní připravenost klienta čelit traumatickému materiálu.

Odbornou záštitu nad traumaterapií v ČR poskytuje CIPE (Český institut pro psychotraumatologii a EMDR)

Pokud cítíte, že je čas zpracovat staré bloky, můžete se objednat přímo zde: 🗓️ Rezervace termínu – Psychoterapie Frenštát

Právě pro tyto chvíle jsem pro vaše děti připravila „Moje desatero pro klidnou mysl“. Tyto techniky pomáhají tělu i mysli vrátit se do stavu bezpečí skrze fyzické podněty, které jsou v krizi účinnější než slova.

🗣️ Na slovech záleží: Jak s dítětem v krizi mluvit?

Vaší nejdůležitější rolí je být pro dítě „externím klidem“. To, co v danou chvíli řeknete (nebo neřeknete), může výrazně ovlivnit rychlost zklidnění.

✅ Co dítě POTŘEBUJE slyšet:

• „Jsem tady u tebe a nikam neodcházím.“
• „Teď je to moc nepříjemné, ale vím, že to spolu zvládneme a zase to přejde.“
• „Jsi v bezpečí, je to jen splašený poplach v těle.“
• „Dýchej se mnou, já budu počítat, ty se jen soustřeď na můj hlas.“

❌ Čemu se raději VYHNOUT (zakázané věty):

• „Uklidni se už konečně!“ (Dítě v křeči to fyzicky nedokáže).
• „Vždyť se nic neděje, nemáš k tomu důvod.“ (Znevažuje to jeho prožívání).
• „Nebuď hysterický/á a nedělej scény.“ (Vyvolává pocit viny).
• „Když se neuklidníš, tak nikam nepůjdeme.“ (Vyhrožování úzkost ještě stupňuje).

🆘 Desatero technik pro okamžitou úlevu

Pokud cítíte, že na dítě přichází úzkost, nabídněte mu jednu z těchto „superschopností“:

1. Ledový restart: Opláchnutí obličeje studenou vodou pomůže hlavě rychleji se uklidnit.
2. Hřejivé dlaně na krku: Jemné přejíždění dlaněmi pod ušima směrem dozadu za krk uklidňuje vnitřní poplach.
3. Motýlí objetí: Rytmické klepání dlaněmi do ramen při zkřížených rukou pomáhá zpracovat emoce.
4. Bublina v sáčku: Deset pomalých výdechů do papírového sáčku srovná dech.
5. Cvaknutí gumičkou: Jemné zatažení za gumičku na zápěstí vrátí pozornost k realitě.
6. Pátračka 5-4-3-2-1: Hledání věcí pomocí smyslů (5 věcí zrakem, 4 hmatem, 3 sluchem, 2 čichem a 1 chutí).
7. Květina a svíčka: Hluboký nádech k pomyslné kytce a dlouhý výdech jako při sfoukávání svíčky.
8. Mačkání citronů: Silné zaťatí pěstí na 5 vteřin a následné úplné povolení dlaní.
9. Odtlač zeď: Odtlačování zdi vší silou vypustí z těla nahromaděný strach či vztek.
10. Pomalé doušky: Pití vody po malých doušcích říká mozku, že je dítě v bezpečí.

🚩 Kdy je čas vyhledat odbornou pomoc?

Techniky první pomoci jsou skvělé pro zvládnutí akutního stavu. Pokud se však úzkost objevuje pravidelně, je důležité řešit její příčinu dříve, než se rozvine v panické ataky nebo sociální fobii.

Zpozorněte, pokud u dítěte vidíte tyto signály:

• Vyhýbavé chování: Dítě se začíná vyhýbat škole, kroužkům nebo kamarádům ze strachu, že mu bude špatně.
• Tělesné potíže bez nálezu: Časté bolesti břicha, hlavy nebo nevolnost před odchodem z domu.
• Změna spánku a jídla: Problémy s usínáním nebo výrazná ztráta chuti k jídlu spojená s nervozitou.
• Sociální stažení: Dítě se uzavírá do sebe a má strach z hodnocení druhých lidí.

Včasná návštěva terapeuta není známkou selhání, ale projevem velké péče. Společně můžeme naučit dítě s emocemi pracovat dříve, než strach ovládne jeho život.

PhDr. Jarmila Holášková 📞 +420 776 756 732 📧 jarmila.holaskova@email.cz

🌐 psychoterapie-frenstat.cz