Vedle toho ale přirozeně používám i koučovací způsob práce. Neodděluji ho od psychoterapie nějakou pomyslnou čárou. Neříkám klientovi: „Teď už neděláme terapii, teď koučujeme.“ V reálném sezení se jednotlivé přístupy prolínají. Chvíli se díváme zpět, chvíli zůstáváme u toho, co se děje právě teď, a pak přijde moment, kdy už klient nechce jen rozumět tomu, proč se něco stalo. Chce vědět, co s tím dál.

Často slýchám něco ve smyslu: „Dobře, tomu už rozumím. Ale co teď?“ A právě tady podle mě začíná být koučovací perspektiva velmi užitečná.

Porozumění je důležité, samo o sobě ale ještě nemusí přinést změnu. Člověk může přesně vědět, proč neumí říct ne, odkud pochází jeho strach z konfliktu nebo proč v určitých situacích opakovaně ustupuje. Další otázky už ale znějí jinak: Co chci místo toho? Co mohu ovlivnit? Jaký krok je pro mě reálný? Co mi v něm pomůže a co mě pravděpodobně zase stáhne zpátky?

Pro mě jsou psychoterapie a koučink dvě strany jedné mince. Psychoterapie může pomoci člověku pochopit, odkud přichází. Koučink velmi dobře pracuje s tím, kam chce pokračovat. Jedna perspektiva se více dívá na souvislosti minulosti, druhá pomáhá převést porozumění do konkrétní změny v budoucnosti.

Možná právě proto může pojem terapeutický koučink na první poslech působit trochu jako kočkopes. Něco, co se snaží spojit dva odlišné světy. Jenže já ho vnímám spíše jako spojení toho nejlepšího z obou. Když zůstanu u této metafory, „kočka“ může představovat citlivost k prožívání, emocím, vztahům a minulým zkušenostem, zatímco „pes“ přináší pohyb, aktivitu, směr a orientaci na další krok. Nejde o to vytvořit z jednoho druhé. Jde o to umět využít kvality obou.

A právě tady má podle mě své místo terapeuticky informovaný přístup.

Když člověk není psychoterapeutem

Terapeutický koučink totiž nemusí mít své místo pouze uvnitř psychoterapie. Smysl může mít také pro lidi, kteří psychoterapii poskytovat nemohou nebo pro ni nemají odpovídající vzdělání a kompetence, ale jejich práce je přesto založena na blízkém kontaktu s člověkem.

Může jít například o kouče, poradce, pracovníky v oblasti osobního rozvoje, lektory, pracovníky pomáhajících profesí nebo také lidi, kteří se s klienty setkávají v rámci wellness, relaxačních či tělových služeb, například při masážích.

Právě v těchto profesích se totiž velmi snadno stane, že klient začne mluvit o něčem mnohem hlubším, než původně zamýšlel. O rozvodu, smrti, traumatu, vztazích, úzkostech nebo dlouhodobém pocitu selhání. A v tu chvíli už nestačí být pouze dobrým posluchačem.

Člověk potřebuje vědět, co ještě patří do jeho role a co už ne.

Terapeuticky informovaný přístup proto nevnímám jako návod, jak bez psychoterapeutického vzdělání „dělat terapii“. Právě naopak. Jeho hodnota je podle mě v tom, že učí lépe rozumět tomu, co se s klientem může dít, citlivě reagovat, pracovat bezpečněji a současně poznat hranici, za kterou už má nastoupit psychoterapeut, psycholog, psychiatr nebo jiný odborník.

To je podle mě důležité zvlášť u profesí, které se pohybují v prostoru osobního poradenství, podpory, práce s tělem nebo osobního rozvoje. Klienti totiž často nerozdělují své životní problémy podle profesních kategorií. Přinesou je tam, kde se cítí bezpečně.

A právě proto je dobré vědět, co s nimi dělat – a také co s nimi nedělat.

Terapeuticky informovaný kouč tedy není psychoterapeutem. Neměl by diagnostikovat ani přebírat práci, která už vyžaduje psychoterapeutickou nebo zdravotnickou odbornost. Může ale díky širšímu porozumění emocím, vztahovým vzorcům, seberegulaci a psychické zátěži pracovat citlivěji a bezpečněji v rámci vlastní profese.

V tom vidím jednu z hlavních hodnot tohoto přístupu.

Stejně jako mi připadá škoda, když psychoterapeut nikdy nepoznal kvalitní koučovací výcvik, připadá mi užitečné, když člověk pracující s lidmi mimo psychoterapii rozumí alespoň základům terapeuticky informovaného přístupu. Ne proto, aby překračoval své kompetence, ale právě proto, aby je dokázal lépe chránit.

Koučink v psychoterapii tak může pomoci převádět porozumění do změny. A terapeuticky informovaný koučink mimo psychoterapii může zase vytvořit citlivější a bezpečnější způsob práce s člověkem tam, kde už samotné koučovací techniky nebo dobrý úmysl nestačí.

Mám ráda chvíle, kdy klient přestane čekat, že mu řeknu, co má dělat. Kdy začne sám hledat možnosti. Kdy se otázka „poraďte mi“ postupně promění v „co vlastně chci já“. Právě tehdy se podle mě začne porozumění skutečně přenášet do života.

A možná právě to je ten „kočkopes“, který mi dává smysl. Ne zmatené spojení dvou oborů, ale respektující propojení dvou perspektiv – s jasným vědomím toho, kde jedna končí a druhá začíná.

Pokud vás profesně zajímá propojení koučovacích kompetencí s terapeuticky informovaným přístupem, více informací najdete na stránce Kurz Terapeutický kouč / koučka.

Tady je 20 nápadů na partnerský večer doma, které mohou přinést do vztahu víc lehkosti, společného času a blízkosti.

20 nápadů na společný večer

1. Uvařte společně jídlo, které jste ještě nikdy nezkoušeli.
2. Udělejte si večer bez telefonů a televize.
3. Pusťte si hudbu z doby, kdy jste se poznali.
4. Prohlédněte si staré fotografie.
5. Každý vyberte jeden film nebo seriál, který chcete druhému ukázat.
6. Udělejte si domácí degustaci čokolády, čaje nebo kávy.
7. Zahrajte si deskovou nebo karetní hru.
8. Napište každý pět věcí, kterých si na druhém vážíte.
9. Naplánujte si společný výlet nebo víkend.
10. Vytvořte si společný seznam míst, která chcete navštívit.
11. Uspořádejte domácí piknik na dece v obýváku.
12. Vyzkoušejte spolu jednoduchý recept na dezert.
13. Dejte si navzájem krátkou masáž rukou nebo ramen.
14. Vyberte si deset otázek z našeho článku 101 otázek pro páry.
15. Zahrajte si hru Jak dobře mě znáš?
16. Vytvořte si Vzpomínkovou mapu vztahu.
17. Napište každý jedno přání, které byste chtěli společně splnit.
18. Udělejte si večer „bez řešení problémů“ a mluvte jen o tom, co vám dělá radost.
19. Zkuste společně něco tvořit, kreslit nebo skládat.
20. Každý navrhněte jeden malý rituál, který byste chtěli zavést do běžného týdne.

Nejde o program, ale o kontakt

Smyslem partnerského večera není mít dokonale naplánovaný program.

Důležitější je, že si na sebe skutečně uděláte čas a že během chvíle spolu nejste jen vedle sebe, ale opravdu spolu.

Někdy může stačit i půl hodiny.

Důležitá je pravidelnost, zájem a ochota na chvíli vystoupit z každodenního provozu.

Když ani společný čas nepomáhá

Někdy pár tráví společný čas pravidelně, ale přesto mezi partnery zůstává napětí, odcizení nebo opakující se konflikt.

Pak už nemusí být problém v tom, že spolu trávíte málo času, ale v tom, co se mezi vámi během kontaktu opakuje.

Pokud se rozhovory často mění v hádku, jeden z partnerů se uzavírá nebo mezi vámi dlouhodobě chybí důvěra a blízkost, může být užitečné podívat se na vztahové vzorce v párové terapii.

Párová terapie:
www.psychoterapie-frenstat.cz/me-sluzby/parova-terapie/

Rezervace termínu:
www.psychoterapie-frenstat.cz/rezervace/

Mohlo by vás také zajímat

101 otázek pro páry
Jak dobře mě znáš?
Vzpomínková mapa vztahu

Vzpomínková mapa vztahu je jednoduchá hra pro páry, která pomáhá vrátit se k důležitým momentům, připomenout si, co jste spolu zažili, a znovu si všimnout toho, co váš vztah tvořilo.

Jak se hra hraje?

Každý si vezme papír a tužku.

Nakreslete si jednoduchou časovou osu vašeho vztahu – od seznámení až po současnost.

Každý z vás pak samostatně zapíše důležité momenty.

Může jít například o:

1. první setkání,
2. první společný výlet,
3. okamžik, kdy jste si uvědomili, že spolu chcete být,
4. nejhezčí období vztahu,
5. těžké období, které jste společně zvládli,
6. společné bydlení,
7. svatbu,
8. narození dětí,
9. důležité rozhodnutí,
10. chvíli, kdy jste se cítili opravdu jako tým.

Pak si své mapy navzájem ukažte.

Na co se můžete ptát?

U každé vzpomínky zkuste zjistit něco víc:

• Proč sis vybral/a právě tento okamžik?
• Co sis tehdy o nás myslel/a?
• Co ti v té době ve vztahu dělalo dobře?
• Co bylo naopak těžké?
• Co jsme tehdy zvládli dobře?
• Co bychom si z toho období mohli vzít do dneška?
• Je nějaký moment, na který vzpomínáme úplně jinak?

Nejde o to určit, kdo si událost pamatuje „správně“.

Zajímavější je pochopit, jak ji každý z vás prožíval.

Přidejte jednu věc do budoucnosti

Na konec časové osy nechte prázdné místo.

Každý tam napište jednu událost, kterou byste chtěli do své společné mapy jednou přidat.

Může to být:

• cesta,
• nový společný rituál,
• větší životní změna,
• společný projekt,
• nebo jen něco malého, co byste chtěli zažívat častěji.

Pak si řekněte proč.

Proč má tato hra smysl?

Ve chvílích, kdy je vztah zatížený konfliktem nebo každodenním provozem, se může snadno stát, že vidíme hlavně to, co nefunguje.

Společné vzpomínky připomínají, že vztah není tvořen jen současnými problémy.

Je v něm také historie, blízkost, zvládnuté situace, humor a chvíle, kdy jste si byli oporou.

Vzpomínková mapa může pomoci znovu zahlédnout příběh vztahu jako celek, ne jen jeho aktuální obtížnou kapitolu.

Když vzpomínky bolí

Některé momenty mohou otevřít i těžší témata.

Možná zjistíte, že období, které jeden považoval za šťastné, druhý prožíval úplně jinak. Nebo se objeví staré zranění, nevěra, ztráta důvěry či dlouhodobé odcizení.

V takové chvíli není nutné vše vyřešit během jednoho večera.

Pokud se společné rozhovory opakovaně mění v konflikt nebo máte pocit, že se stále vracíte ke stejným bolestivým tématům, může být užitečné podívat se na ně v párové terapii.

Párová terapie:
www.psychoterapie-frenstat.cz/me-sluzby/parova-terapie/

Rezervace termínu:
www.psychoterapie-frenstat.cz/rezervace/

Mohlo by vás také zajímat

101 otázek pro páry
Jak dobře mě znáš?
20 nápadů na partnerský večer doma

Hra Jak dobře mě znáš? je jednoduchý způsob, jak si zpestřit partnerský večer, pobavit se a zároveň zjistit, co o sobě navzájem opravdu víte.

Jak se hra hraje?

Každý si vezme papír a tužku.

Jeden z partnerů přečte otázku. Oba napíšou odpověď:

• jeden odpovídá sám za sebe,
• druhý tipuje, co podle něj partner odpoví.

Pak odpovědi porovnáte.

Za shodu si můžete dát bod, ale hlavním cílem není vyhrát. Nejzajímavější bývají právě odpovědi, ve kterých se netrefíte.

20 otázek do hry

1. Jaký je můj ideální způsob odpočinku?
2. Co mě nejrychleji rozčílí?
3. Jaké jídlo mám nejraději?
4. Jaký náš společný zážitek mám nejraději?
5. Co mě v poslední době nejvíc těší?
6. Čeho se teď nejvíc obávám?
7. Kdy se cítím nejvíc milovaný/á?
8. Co bych chtěl/a letos ještě zažít?
9. Jaký je můj největší sen?
10. Co na tobě nejvíc obdivuji?
11. Jaký film nebo seriál mám nejraději?
12. Jaké místo bych chtěl/a navštívit?
13. Co mi nejvíc pomáhá, když mám špatný den?
14. Jaký dárek by mi udělal největší radost?
15. Co mě nejvíc uklidňuje?
16. Kterou svou vlastnost mám na sobě rád/a?
17. Co bych chtěl/a umět lépe?
18. Který náš společný rituál mám nejraději?
19. Co bych chtěl/a, abychom spolu dělali častěji?
20. Co podle mě dělá náš vztah dobrým?

Jedno důležité pravidlo

Když se netrefíte, neobhajujte se a neopravujte partnera.

Místo toho se zeptejte:

„Řekneš mi o tom víc?“

Právě tam může začít ten nejzajímavější rozhovor.

Proč má hra smysl?

Ve vztahu se někdy přestaneme ptát, protože máme pocit, že už druhého známe.

Jenže lidé se mění. Mění se jejich potřeby, sny, obavy i to, co jim ve vztahu dělá dobře.

Podobné otázky mohou znovu přinést do vztahu zvědavost, lehkost a větší zájem o vnitřní svět partnera.

Když odpovědi otevřou něco těžšího

Někdy může jednoduchá otázka ukázat, že partneři stejnou situaci vnímají úplně jinak.

To nemusí být problém.

Pokud se ale rozhovory pravidelně mění v konflikt, jeden z partnerů se uzavírá nebo mezi vámi dlouhodobě chybí důvěra a blízkost, může být užitečné podívat se na tyto vzorce společně v párové terapii.

Párová terapie:
www.psychoterapie-frenstat.cz/me-sluzby/parova-terapie/

Rezervace termínu:
www.psychoterapie-frenstat.cz/rezervace/

Mohlo by vás také zajímat

101 otázek pro páry
Vzpomínková mapa vztahu
20 nápadů na partnerský večer doma

Připravili jsme pro vás 101 otázek pro páry, které můžete využít při partnerském večeru, na dovolené nebo kdykoli budete mít chuť být chvíli opravdu spolu.

Najdete mezi nimi otázky zábavné, vzpomínkové i trochu hlubší – o vašem vztahu, blízkosti, společných zážitcích, přáních a budoucnosti.

Nemusíte projít všechny. Vyberte si třeba 5–10 otázek, odložte telefony a dejte si navzájem prostor opravdu odpovědět.

Nejde o partnerský test ani o správné odpovědi. Smyslem je zvědavost, společný čas a rozhovor, ke kterému se v běžném životě často nedostaneme.

Jak otázky používat

Střídejte se v odpovědích a zkuste partnera neopravovat ani okamžitě nevysvětlovat svůj pohled. Když vás jeho odpověď překvapí, můžete se jednoduše zeptat:

„Řekneš mi o tom víc?“

Právě tak někdy vzniknou ty nejzajímavější rozhovory.

Stáhnout – 101 otázek pro partnerský večer

Párová terapie:
www.psychoterapie-frenstat.cz/me-sluzby/parova-terapie/

Rezervace termínu:
www.psychoterapie-frenstat.cz/rezervace/

Mohlo by vás také zajímat

Jak dobře mě znáš?
Vzpomínková mapa vztahu
20 nápadů na partnerský večer doma

Právě z těchto zkušeností vzniká moje připravovaná kniha Příběhy z terapeutovny.

Nechci psát učebnici psychoterapie ani sbírku uhlazených kazuistik, ve kterých terapeut od první chvíle přesně ví, co se děje a jak má postupovat. Skutečná terapie tak jednoduchá nebývá. Někdy klient pronese jedinou větu a moje dosavadní porozumění jeho příběhu se změní. Jindy si všimnu pohledu, pohybu rukou nebo změny dechu a během několika vteřin musím opustit původní plán.

Kniha proto nebude jen o tom, co se stalo klientům. Chci ukázat také to, co se obvykle nevejde do odborných zpráv – co během sezení sleduji, o čem přemýšlím, kdy pochybuji, kdy se nechám překvapit a proč někdy musím připustit, že první terapeutická hypotéza nebyla správná.

Několik příběhů z připravované knihy

Následující kapitoly představují jen malý výběr z několika příběhů, které do knihy připravuji. Nejde o kompletní obsah publikace. Jednotlivé příběhy se liší věkem klientů, tématem i způsobem terapeutické práce, ale všechny spojuje pohled do skutečného dění mezi klientem a terapeutem.

Matematika zmaru vypráví o muži, který dokázal i vlastní bolest převést do logiky, čísel a přesně vystavěných argumentů. Rozpad vztahu, vzdálení dětí, ztráta práce i budoucnost pro něj vytvořily bilanci, ve které výsledek vycházel pokaždé stejně – mínus. V terapii se postupně dostáváme za tuto logickou konstrukci k opuštění, tělesnému prožívání a velmi intenzivnímu přenosu do terapeutického vztahu.

Mozaika Alexovy duše otevírá svět disociace a disociativní poruchy identity. Za zdánlivou zapomnětlivostí se postupně objevují výpadky času, změny stavu a složitý vnitřní systém. Je to také příběh o hranicích terapeutické zvědavosti: když klient řekne „Já si to nepamatuju“, nemusí být úkolem terapeuta vzpomínku za každou cenu získat.

Antilopa na savaně je příběhem člověka, který žil tak dlouho v pohotovosti, že se jeho nervový systém začal bát samotného klidu. Intervence, která měla pomoci, jeho aktivaci nejprve zvýšila, a právě tato reakce mě přiměla celý způsob práce změnit.

Ve Stínu nevyplakaného dítěte pracuji se ženou, která po medicínsky nutném ukončení vytouženého těhotenství zůstává sevřená vinou. Teprve ve chvíli, kdy se zdá, že už znovu funguje a uvažuje o adopci, se ukáže hlubší vrstva: největší bolest není pouze ve ztrátě dítěte, ale v přesvědčení, že sama není hodna být matkou.

Maska pro zrcadlo se odehrává ve vztahu, v němž jeden člověk postupně přestává věřit vlastnímu prožívání. Při setkání s oběma partnery začínám tlak jejich vztahové dynamiky vnímat i já sama. Příběh se postupně dotýká manipulace, kontroly i traumat obou partnerů – a připomíná mi, že trauma může určité chování vysvětlit, ale nemůže ho automaticky ospravedlnit.

V Predátorovi v křesle popisuji nejen klienta s těžkým traumatem z raného dětství, ale také svou vlastní profesní zvědavost. Čím méně mi klient dokáže říct, tím více chci pochopit. Postupně se ale učím, že dobrá terapie nemusí znamenat dostat se k traumatu co nejrychleji. Když je dvacet sekund práce příliš mnoho, může být správnějších deset – nebo vůbec žádné další otevírání traumatu.

Sloní síla patří k nejtěžším příběhům. Dospívající dívku přivádí do terapeutovny charismatický a velmi přesvědčivě působící otec. Teprve když za ním zaklapnou dveře, začíná vycházet najevo úplně jiná podoba života rodiny. Příběh se dotýká domácího násilí, strachu, bezpečí dítěte i okamžiku, kdy terapeut musí vedle terapeutického vztahu unést také vlastní odpovědnost dospělého člověka.

A to je skutečně jen několik příkladů. Kniha bude obsahovat více samostatných příběhů, které postupně ukazují různé tváře psychoterapie – od traumatu a disociace přes vztahy, ztrátu a vinu až po situace, kdy se samotný terapeut ocitá před otázkou, na kterou neexistuje rychlá učebnicová odpověď.

Nechci psát o dokonalém terapeutovi

Na celé knize je pro mě důležité ještě něco jiného.

Nechci zpětně vytvářet obraz terapeutky, která vždy přesně věděla, co dělat.

Psychoterapie je odborná práce, ale současně je to setkání dvou lidí. Terapeut pracuje s výcvikem, zkušenostmi a metodami, zároveň však vytváří pracovní hypotézy a průběžně sleduje, zda skutečně odpovídají člověku, který před ním sedí.

V Predátorovi v křesle si například všímám vlastní touhy rychle porozumět složitému případu. V Antilopě na savaně musím připustit, že pokus pomoci klientovi rychleji ke klidu nebyl v danou chvíli vhodný. Ve Stínu nevyplakaného dítěte se dostávám k otázkám, na které ani terapeut nemá jednoduchou odpověď. A ve Sloní síle se ukazuje, že ani dlouholetá profesionální zkušenost neznamená, že člověk přestane být zasažen tím, co slyší.

Právě tuto stránku psychoterapie chci v knize zachovat.

Nejen co jsem udělala. Ale také proč jsem to udělala, čeho jsem si všimla a co se dělo ve mně.

Skutečné příběhy, chráněné soukromí

Příběhy vycházejí z mé psychoterapeutické praxe, ale ochrana klientů je pro mě zásadní. V publikované podobě proto měním jména a identifikační okolnosti tak, aby jednotlivé osoby nebylo možné jednoduše rozpoznat.

Cílem není zachovat každý životopisný detail.

Chci zachovat především psychologickou a terapeutickou podstatu příběhu.

Čtenář nepotřebuje znát skutečné jméno klienta, jeho adresu nebo okolnosti, které by ho mohly identifikovat. Potřebuje ale pochopit, co se v terapeutovně stalo, co jsem v daném okamžiku pozorovala a proč byl právě tento okamžik pro další terapii důležitý.

Pro koho knihu píšu

Kniha vzniká i pro psychology, psychoterapeuty a další pomáhající profesionály, ale nechci, aby byla určena pouze odborníkům.

Píšu ji také pro lidi, kteří sami někdy seděli v terapeutickém křesle. Pro jejich partnery a blízké. Pro rodiče. Pro člověka, který nechápe, proč jeho tělo reaguje jinak než jeho rozum. A také pro každého, koho zajímá, jakými způsoby se lidská psychika dokáže přizpůsobit bolesti, ztrátě a ohrožení.

Po 20 letech psychoterapeutické praxe a více než 8 000 hodinách přímé psychoterapeutické práce mám stále menší potřebu ukazovat, kolik toho terapeut ví, a stále větší respekt k tomu, jak složitý může být jeden jediný lidský příběh.

Proto Příběhy z terapeutovny nebudou sbírkou „zajímavých diagnóz“ ani příběhů o tom, jak terapeut někoho zachránil.

Budou o setkání.

O člověku v jednom křesle a člověku v tom druhém.

O tom, co se mezi nimi někdy začne odehrávat.

Protože psychoterapie není jen příběhem klienta. Je také příběhem toho, co vzniká mezi klientem a terapeutem.

Tuto větu mi řekl klient týden po našem prvním setkání. Za jeho vyhořením byla tragická ztráta dítěte, finanční kolaps rodiny a dlouhé měsíce nepřetržité pohotovosti. Působil jako člověk, který běží tak dlouho, že už ani neví proč. Jen ví, že nesmí zastavit.

Právě tento příběh mi připomíná něco, co při práci s úzkostí a panickými stavy klientům vysvětluji velmi často: problém nemusí být jen v tom, že se člověk neumí uklidnit. Někdy se jeho systém klidu skutečně bojí.

Sympatikus, parasympatikus a můj „tlakový hrnec“

Při terapii úzkosti často začínám vysvětlením autonomního nervového systému. Sympatická větev organismus mobilizuje – zrychluje srdeční činnost, mění dýchání, zvyšuje připravenost svalů a pomáhá nám reagovat na zátěž. Parasympatická větev se více podílí na obnově, trávení a návratu organismu do klidnějšího režimu. Ve skutečnosti nejde o jednoduchý vypínač, ale o průběžně spolupracující systém, který udržuje vnitřní rovnováhu.

Klientům to často přibližuji pomocí tlakového hrnce. Přibývající stres, odpovědnost, nedostatek spánku, konflikty, ztráty nebo dlouhodobé napětí jako by postupně zvyšovaly tlak. Zdravý systém potřebuje pomyslný ventil, kterým může „pára“ průběžně odcházet – pohyb, odpočinek, spánek, bezpečný vztah, emoční zpracování, tělesnou regulaci nebo jiný způsob návratu z mobilizace.

„Pára“ ani „nahromaděná energie“ zde nejsou doslovnou fyzikální energií uloženou v těle. Je to metafora dlouhodobě zvýšené aktivace a nedostatečné regenerace. Pokud člověk funguje dlouho pod tlakem bez možnosti obnovy, mohou se objevovat poruchy spánku, únava, bolesti, svalové napětí, zažívací obtíže, podrážděnost, úzkost i další tělesné symptomy.

Chronický stres navíc ovlivňuje neuroendokrinní a imunitní regulaci. Výzkum nachází souvislosti mezi dlouhodobou dysregulací stresové odpovědi a některými autoimunitními procesy. Nepovažuji ale za správné říkat, že „nevypuštěná sympatická energie způsobí autoimunitní nemoc“. Autoimunitní onemocnění jsou mnohofaktorová a stres může být jedním z ovlivňujících faktorů, nikoli jednoduchou příčinou.

Nejde tedy o to nemít tlak. Jde o to, aby organismus znal cestu z aktivace zase zpět.

Panická ataka: když se člověk lekne vlastního poplachu

Při panické atace může být sympatická aktivace velmi intenzivní. Srdce buší, člověk se třese, potí, mění se dech, motá se mu hlava, brní ho končetiny nebo cítí tlak na hrudi. Někdy má pocit, že omdlí, dostává infarkt nebo ztratí kontrolu.

A potom se často rozběhne druhý problém: člověk se začne bát samotných tělesných příznaků.

„Srdce mi buší – něco se děje.“

Strach zvyšuje aktivaci.

Aktivace zesílí tělesné příznaky.

Ty člověka ještě více vyděsí.

Vzniká začarovaný kruh. NIMH právě proto popisuje panické ataky jako určitý typ „falešného poplachu“ a mezi dobře prozkoumané postupy pro panickou poruchu řadí CBT a interoceptivní expozici – postupnou práci s tělesnými pocity, kterých se člověk začal obávat.

Ne každý tělesný příznak je ale úzkost. U nově vzniklé nebo neobvyklé bolesti na hrudi, kolapsu, výrazné dušnosti či jiných významných symptomů je důležité nevysvětlovat je automaticky psychikou a podle situace nejprve vyloučit tělesnou příčinu.

Antilopa na savaně: co když je nebezpečný právě klid?

U klienta z úvodu jsem se nejprve pokusila o něco, co by na první pohled mělo být uklidňující. Nabídla jsem mu, aby zavřel oči a představil si bezpečné místo.

Jenže jeho reakce byla opačná.

Jakmile zavřel oči, tělo se rozklepalo, výrazně se zrychlil a pohyby očí pod víčky zesílily. Cvičení jsme okamžitě zastavili.

Tehdy jsem mu nabídla metaforu antilopy na savaně.

Antilopa, která zaznamenala predátora, nemůže jednoduše polevit v ostražitosti. Právě pohotovost jí pomáhá přežít. Kdybychom jí v takovou chvíli řekli: „Teď se uvolni a zavři oči,“ její systém by mohl odpovědět: „To je nebezpečné.“

U člověka, který strávil měsíce nebo roky v pohotovosti, může něco podobného nastat psychologicky. Klid je žádoucí rozumem, ale pro tělo je nezvyklý. A nezvyklé může být interpretováno jako nejisté.

Proto jsme změnili přístup. Žádné další zavírání očí. Klient nechal oči otevřené, držel se rukama opěradel žlutého křesla, vnímal jejich strukturu, chodidla na podlaze a rozhlížel se po místnosti. Místo velkého skoku do relaxace jsme začali dělat mikrokroky směrem k regulaci.

Právě proto dnes při terapii neberu „relaxaci“ jako automaticky správnou intervenci. Potřebuji sledovat, co s konkrétním člověkem skutečně dělá.

Klid není totéž jako zamrznutí

Existuje ještě opačný stav. Člověk přestane působit rozrušeně, ale není skutečně v klidu. Ztichne, znehybní, ztratí energii, má pocit prázdna, odpojení nebo neskutečnosti a může říkat: „Nic necítím.“

V terapeutickém jazyce se můžeme setkat s reakcemi freeze, shutdown nebo imobilizace. V rámci polyvagální teorie se používá také označení dorzální vagální stav či dorzální zamrznutí.

Tento model používám při psychoedukaci opatrně, protože klientům může dobře pomoci rozlišit vysokou mobilizaci od výrazného stažení. Polyvagální teorie je ale model a některá její konkrétní neuroanatomická vysvětlení jsou v odborné literatuře stále diskutována. Není proto přesné říkat, že každý stav zamrznutí je jednoduše „zapnutí dorzálního vagu“.

Pro mou praktickou práci je důležitější otázka:

Je člověk skutečně regulovanější, nebo se odpojil?

Někdy totiž klient přestane plakat, přestane se třást a úplně ztichne. Zvenčí by to mohlo vypadat jako úspěch. Já ale sleduji oči, dech, mimiku, svalové napětí, hlas a kontakt se mnou. Pokud současně mizí přítomnost a kontakt, nechci takový stav zaměnit za hluboký klid.

Cílem regulace není člověka „vypnout“. Cílem je, aby mohl být v menší aktivaci a současně zůstal přítomný.

Jak s úzkostí a panickými stavy pracuji

Proto nemám jeden univerzální návod typu „při úzkosti se zhluboka nadechněte a relaxujte“. U jednoho člověka může zpomalení pomáhat, u druhého vyvolá další úzkost. Někdo potřebuje nejprve pohyb, jiný pevný kontakt chodidel s podlahou, otevřené oči, orientaci v místnosti nebo velmi pomalé dávkování klidu.

Sleduji nejen samotnou úzkost, ale její dynamiku: co ji spouští, jak reaguje tělo, jak člověk interpretuje své tělesné pocity, čemu se začíná vyhýbat a zda se v jeho reakci neaktivuje také předchozí traumatizující zkušenost.

U panických obtíží mají důležité místo dobře podložené kognitivně-behaviorální a expoziční postupy. Pokud je ale úzkost výrazně spojena s konkrétní traumatickou zkušeností nebo zatěžující vzpomínkou, mohu podle terapeutické indikace využít také EMDR. Více o EMDR terapii

Ve svém autorském přístupu SCIT – Somatic-Cognitive-Integrative Therapy propojuji tělesnou rovinu s emocemi a kognitivním porozuměním. Klient totiž někdy rozumově velmi dobře ví: „Jsem v bezpečí.“ Přesto jeho tělo reaguje, jako by nebezpečí stále pokračovalo. Více o SCIT terapii

Nejde mi o to sympatikus potlačit. Potřebujeme ho. A nejde ani o to udržovat člověka permanentně v parasympatickém „klidu“.

Cílem je pružnost – schopnost mobilizovat se, když je to potřeba, a následně se zase dokázat vrátit.

Antilopa na savaně – z připravované publikace

Příběh popsaný v tomto článku připravuji také do své publikace příběhů z terapeutovny pod názvem Antilopa na savaně – Když se systém bojí klidu.

Je pro mě důležitý i proto, že neukazuje dokonale naplánovanou terapeutickou techniku. Ukazuje chvíli, kdy jsem chtěla klientovi rychle pomoci ke klidu – a jeho reakce mě upozornila, že potřebuji změnit směr.

Právě takové okamžiky chci v připravované publikaci zachytit. Nejen co klient prožíval, ale také co terapeut sledoval, proč původní intervenci zastavil a podle čeho hledal jinou cestu.

Někdy totiž terapeutická změna nezačíná tím, že člověka naučíme relaxovat.

Začíná mnohem menší zkušeností:

Mohu na okamžik polevit – a nic špatného se nestane.

Pokud zažíváte dlouhodobou úzkost, panické ataky nebo tělesné projevy stresu, není nutné před první konzultací vědět, zda jde o panickou poruchu, reakci na dlouhodobou zátěž, trauma nebo jiný problém. Nejprve společně mapujeme okolnosti, spouštěče, tělesné reakce a širší souvislosti vašeho příběhu.

Psychoterapii se věnuji 20 let a mám za sebou více než 8 000 hodin přímé psychoterapeutické práce s klienty. Pracuji s dospělými, dětmi a dospívajícími a věnuji se mimo jiné úzkostným a panickým stavům, traumatu, komplexnímu traumatu, OCD a disociativním obtížím.

Více o psychoterapii

Rezervovat termín

Člověk se pokusí nejistotu odstranit. Zkontroluje, umyje si ruce, zeptá se někoho blízkého, vyhledá informace nebo si situaci znovu přehraje v hlavě. Na chvíli přijde úleva. Jenže OCD brzy nabídne novou otázku. Problémem často není nedostatek informací, ale to, že žádná míra jistoty není pro OCD dostatečná.

OCD nejsou jen viditelné rituály

Kompulze nemusí znamenat pouze opakované mytí rukou nebo kontrolování dveří. Velká část rituálů může probíhat pouze v hlavě. Člověk analyzuje, co přesně cítil, kontroluje vlastní vzpomínky, přehrává rozhovory, testuje své emoce nebo hledá u druhých potvrzení, že se nic špatného nestalo. NICE proto při léčbě OCD počítá také s mentálními rituály a neutralizačními strategiemi. (nice.org.uk)

Velkou zátěží mohou být i agresivní, sexuální, náboženské nebo morálně znepokojivé vtíravé myšlenky. Člověka pak často neděsí jen jejich obsah, ale otázka: „Co když už samotná skutečnost, že mě to napadlo, něco vypovídá o mně?“

Právě proto není vždy užitečné klienta donekonečna ujišťovat. Pokud se mě opakovaně ptá: „Jste si jistá, že bych to nikdy neudělal?“, mohu se nevědomky stát součástí kompulze. Úleva po mém ujištění bude jen krátká a OCD si později vyžádá další potvrzení.

ERP: učit se neodpovědět na pochybnost rituálem

Jedním ze základních postupů léčby OCD je ERP – Exposure and Response Prevention, tedy expozice s prevencí reakce nebo rituálu. Jde o specifickou formu kognitivně-behaviorální terapie a patří mezi postupy první volby pro OCD. (iocdf.org)

Představme si člověka, který odejde z domu a napadne ho: „Co když jsem nezamkl?“ Vrátí se, zkontroluje dveře a úzkost klesne. Tím ale současně posílí zkušenost: pochybnost byla nebezpečná a kontrola byla potřeba.

Při ERP se člověk postupně učí jinou odpověď. Pochybnost může přijít, úzkost také, ale kompulzi nemusí provést. Nejde o to získat stoprocentní jistotu. Právě naopak – člověk se učí pokračovat v životě i s určitou mírou nejistoty. Expozice přitom není bezhlavé „hození do největšího strachu“; plánuje se a dávkuje podle situace klienta. (iocdf.org)

Co se děje těsně před rituálem

V terapii mě nezajímá pouze samotný úkon. Velmi důležitý je okamžik těsně před ním. Někdo řekne: „Já vím, že už kontrolovat nemusím, ale mám pocit, že to prostě musím udělat.“

Co znamená ono „musím“? Je to sevření hrudníku, napětí v rukou, strach, konkrétní obraz, pocit odpovědnosti nebo téměř fyzicky naléhavá potřeba okamžitě jednat?

Právě tuto chvíli společně sledujeme. Klient se postupně učí nutkání rozpoznat a nemuset na ně automaticky reagovat.

U některých lidí se současně ukáže, že potřeba kontroly má ještě hlubší osobní historii. V minulosti mohli zažít situaci, kdy skutečně neměli možnost něco ovlivnit – náhlou ztrátu, ohrožení, násilí nebo dlouhodobě nepředvídatelné prostředí.

Neznamená to, že OCD vzniká traumatem. Trauma není univerzální příčinou OCD. U konkrétního člověka ale může být důležité rozlišit samotný mechanismus OCD od dřívější zkušenosti bezmoci, která jeho citlivost na nejistotu zesiluje.

Někdy člověk nekontroluje proto, že chce mít všechno pod kontrolou. Kontroluje proto, že velmi dobře zná pocit, kdy kontrolu neměl vůbec.

ERP, EMDR a ASSYST nemají stejný úkol

U samotného obsedantně-kompulzivního mechanismu má zásadní místo ERP. Pokud je ale současně přítomná konkrétní traumatizující zkušenost nebo jiný výrazně zatěžující materiál, mohu v širší psychoterapii využít také EMDR.

Výzkum EMDR u OCD je zatím podstatně menší než evidence ERP. Jedna randomizovaná studie 55 klientů porovnávala EMDR s CBT založenou na ERP a nenašla významný rozdíl mezi skupinami po terapii ani při šestiměsíčním sledování. Šlo však o menší studii proveditelnosti, takže z ní nelze vyvozovat, že EMDR nahrazuje ERP. (pubmed.ncbi.nlm.nih.gov)

Ve své práci mohu podle situace využívat také postupy ASSYST – Acute Stress Syndrome Stabilization. V metodě ASSYST jsem absolvovala online školení. Zajímá mě zejména tam, kde kompulzi předchází velmi intenzivní psychická a tělesná aktivace.

V roce 2024 byla publikována práce ASSYST-Individual Adapted for the Treatment of Obsessive-Compulsive Disorder, která popsala 17 klientů s OCD. Po léčbě se snížilo skóre obsesí i kompulzí na Y-BOCS, ale šlo o malou sérii případů bez kontrolní skupiny a upravený postup obsahoval také ERP. Výsledky proto považuji za zajímavé, ale předběžné. (spj.science.org)

Otevřít studii ASSYST-I adaptovaného pro OCD

Nejde tedy o soutěž metod. ERP pracuje přímo s mechanismem OCD, EMDR může být využito při práci s relevantní traumatizující zkušeností a ASSYST může podle situace doplnit práci s výraznou aktivací. Důležité je vědět, na kterou část problému právě pracuji a proč.

Cílem není život bez pochybností

Nikdo z nás nemá absolutní jistotu, že nikdy nic nepřehlédne, neudělá chybu nebo nezažije něco nepředvídatelného. Právě běžná nejistota je ale pro člověka s OCD často velmi obtížně snesitelná.

Terapeutická změna proto nemusí znamenat, že už nikdy nepřijde vtíravá myšlenka. Může znamenat něco důležitějšího: myšlenka přijde, ale člověk už nemusí udělat všechno, co po něm požaduje.

Nemusí ji znovu analyzovat, vyvracet ani desetkrát kontrolovat. Nemusí podle ní organizovat svůj den. A právě tím OCD postupně ztrácí prostor, který v jeho životě získalo.

Pokud si nejste jistí, zda vaše obtíže odpovídají OCD, není nutné přicházet do terapie s hotovou diagnózou. Společně mapujeme vtíravé myšlenky, viditelné i skryté kompulze, vyhýbání, potřebu ujišťování, tělesné reakce i širší souvislosti obtíží.

Psychoterapii se věnuji 20 let a mám za sebou více než 8 000 hodin přímé psychoterapeutické práce s klienty. Pracuji s dospělými, dětmi a dospívajícími a věnuji se mimo jiné OCD, úzkostným obtížím, traumatu, komplexnímu traumatu a disociativním obtížím.

[Více o psychoterapii]

[Rezervovat termín]

Disociace nemusí být na první pohled vidět. Člověk může běžně komunikovat, chodit do školy nebo do práce a současně mít části svého prožívání, vzpomínek nebo každodenního života, ke kterým nemá plný přístup.

Někdo popisuje pocit odpojení od vlastního těla či emocí, jiný zvláštní neskutečnost okolního světa. Mohou se objevovat výpadky paměti, chybějící úseky dne nebo výrazné změny vlastního prožívání. U některých lidí je narušení kontinuity identity natolik výrazné, že může odpovídat disociativní poruše identity – DID.

Ve své psychoterapeutické praxi se dlouhodobě věnuji traumatu, komplexnímu traumatu a disociativním obtížím včetně DID. Právě při této práci jsem se naučila, že nejdůležitější není co nejrychleji zjistit, co všechno se uvnitř člověka skrývá. Mnohem důležitější je porozumět tomu, jak jeho psychika funguje dnes a zda je vůbec bezpečné se k některým zkušenostem v danou chvíli přibližovat.

Disociaci nepoznávám podle jednoho projevu

Disociace může ovlivňovat paměť, emoce, tělesné prožívání, vědomí i pocit vlastní identity. Samotný pocit odpojení ale ještě neznamená DID. Stejně tak změna hlasu, mimiky nebo chování není sama o sobě důkazem této diagnózy.

Proto klienta potřebuji sledovat v čase a v souvislostech. Zajímá mě kontinuita paměti, výpadky času, změny emočního naladění, orientace v přítomnosti i to, zda si klient pamatuje předchozí části sezení. Současně si všímám hlasu, slovníku, mikromimiky, svalového napětí, držení těla, pohybů nebo kontaktu očima.

Jednotlivý mikroprojev mi neříká diagnózu. Změna celého stavu člověka je ale informace, kterou nepřehlížím.

Právě postupným skládáním těchto informací může začít vznikat obraz, který na prvních setkáních vůbec nemusí být zřejmý.

Když „zapomnětlivost“ nebyla jen zapomnětlivost

Jeden z nejsložitějších případů své praxe zpracovávám v připravované knize Příběhy z terapeutovny. V publikované podobě vystupuje klient pod změněným jménem Alex a jeho kapitola nese název Mozaika Alexovy duše.

Do terapeutovny přišel ještě jako dospívající. Na začátku se mluvilo především o zapomnětlivosti a problémech se soustředěním. Při podrobnějším mapování se ale ukázalo, že Alex nezapomínal jen běžné informace. Mizely mu celé úseky času. Někdy se ocitl na místě, kam si nepamatoval, že by šel.

Později mi řekl:

„Ve mně jsou i jiné osoby.“

Mým úkolem nebylo tuto větu okamžitě potvrdit ani vyvrátit. Potřebovala jsem nejprve porozumět tomu, co konkrétně prožívá.

Během dalších setkání se objevovaly výraznější změny stavu – měnil se hlas, výraz obličeje, svalové napětí, mikromimika i způsob komunikace. Postupně jsme proto začali mapovat jeho vnitřní svět. Vznikaly kresby a diagramy, zaznamenávali jsme jednotlivé části, jejich vztahy, emoce, role a míru vzájemného kontaktu.

Nešlo mi o to vytvořit seznam co největšího počtu identit. Potřebovala jsem pochopit jejich vnitřní logiku – co jednotlivé části nesou, před čím chrání, kde spolu dokážou komunikovat a kde naopak existují bariéry a výpadky paměti.

Celý Alexův příběh a další příběhy ze své psychoterapeutické praxe představuji také na stránce připravované knihy:

Příběhy z terapeutovny – připravovaná kniha

U DID má bezpečí přednost před odkrýváním minulosti

U komplexní disociace může být velmi lákavé pátrat po traumatické události, která „to všechno vysvětluje“. Právě zde ale může terapeutická zvědavost začít škodit.

Pokud klient vzpomínku nemá, nepovažuji za svůj úkol ji z něj dostat.

V Alexově terapii jsme například narazili na příběh malé vyděšené části jeho vnitřního systému. Alex rozuměl souvislostem, které jsme společně skládali, ale řekl jednoduše:

„Já si to nepamatuju.“

Mohla jsem se začít podrobně vyptávat a snažit se překonat bariéru. Neudělala jsem to. Pracovali jsme s tím, co bylo skutečně dostupné – s příběhem, který dokázal slyšet, s jeho aktuální reakcí a s drobnými mikroemocemi, které se objevovaly v jeho tváři.

Pro danou chvíli to stačilo.

Nemusím otevřít dveře násilím jen proto, že tuším, že za nimi něco je.

Proto má u výrazné disociace velký význam stabilizace, bezpečí, orientace v současnosti, zvládání krizových stavů a postupné zlepšování komunikace uvnitř celého systému.

Stejně tak pro mě není cílem jednotlivé části co nejrychleji „odstranit“. V jedné fázi Alexovy terapie jsem sama vnímala slučování některých částí jako jednoznačný terapeutický úspěch. Později se ukázalo, že jedna z nejvíce chráněných částí systému zůstávala dlouhou dobu izolovaná.

Byla to pro mě důležitá profesní zkušenost.

Menší počet částí ještě automaticky neznamená větší stabilitu. Podstatnější je pro mě, zda se snižují výpadky času, zda klient lépe rozumí vlastnímu prožívání, zda mezi částmi vzniká více spolupráce a zda dokáže bezpečněji fungovat ve svém současném životě.

EMDR a SCIT při disociaci a DID

Při práci s traumatem používám také EMDR terapii, ale u výrazné disociace nebo DID nepovažuji přímé zpracování traumatických vzpomínek automaticky za první krok.

Nejdříve potřebuji posoudit, jak stabilní klient je, zda dokáže regulovat narůstající zátěž, jak výrazné jsou amnestické bariéry, zda se dokáže vracet do přítomnosti a zda mezi jednotlivými částmi systému existuje dostatečná míra komunikace a spolupráce.

U komplexní disociace proto může být schopnost poznat, kdy ještě trauma nezpracovávat, stejně důležitá jako samotná znalost EMDR protokolu.

[Více o EMDR terapii]

Ve své práci využívám také vlastní integrativní přístup SCIT – Somatic-Cognitive-Integrative Therapy. Disociace totiž velmi názorně ukazuje, že jednotlivé složky lidského prožívání nemusí být vždy plně propojené. Člověk může něco vědět, ale necítit to. Může něco intenzivně cítit, ale nedokázat tomu dát význam. Tělo může reagovat na zkušenost, ke které vědomá vzpomínka není dostupná.

Proto mě zajímá postupné propojení tělesného prožívání, emocí, kognitivního porozumění a jednotlivých částí životní zkušenosti – bez tlaku na rychlost a bez násilného spojování.

[Více o SCIT terapii]

DID není divadlo několika osobností

DID bývá v populární kultuře představováno především prostřednictvím rozdílných jmen, hlasů a dramatických „přepnutí“. To jsou projevy, které přitahují pozornost zvenčí. Pro člověka samotného ale mohou být mnohem závažnější výpadky času, nejistota v tom, co dělal, ztráta kontinuity vlastního života, vztahové problémy, nebezpečné chování nebo stavy výrazného odpojení.

Proto se při terapii nesoustředím na fascinaci jednotlivými identitami.

Zajímá mě člověk jako celek.

A především otázka:

Co potřebuje, aby jeho vnitřní svět už nemusel být organizován především kolem přežití?

Alex mě naučil, že u těžké disociace nestačí mít metodu, vytvořit propracovanou mapu systému ani být dostatečně zvědavá. Je potřeba umět čekat, všímat si malých změn a připustit, že některé části zkušenosti se mohou objevit až tehdy, když je pro ně terapeutický vztah a současný život dostatečně bezpečný.

Mozaika Alexovy duše v připravované knize

Alexův příběh je jedním z několika skutečnými terapeutickými příběhy inspirovaných kapitol připravované knihy Příběhy z terapeutovny.

Kniha není jen o diagnózách a terapeutických metodách. Zachycuji v ní také vlastní terapeutické uvažování – chvíle, kdy vytvářím pracovní hypotézu, kdy ji musím přehodnotit, čeho si během sezení všímám a co mě jednotliví klienti během let naučili.

Vedle Mozaiky Alexovy duše v ní vznikají například příběhy Matematika zmaru, Antilopa na savaně, Predátor v křesle, Stín nevyplakaného dítěte, Maska pro zrcadlo nebo Sloní síla.

Přečíst více o připravované knize Příběhy z terapeutovny

Pokud zažíváte výrazné pocity odpojení, nevysvětlitelné výpadky času nebo změny vlastního prožívání, není nutné před příchodem do terapie vědět, zda jde o DID nebo jinou formu disociace. Nejprve společně mapujeme konkrétní obtíže, jejich souvislosti, míru stability a další možné příčiny.

Psychoterapii se věnuji 20 let a mám za sebou více než 8 000 hodin přímé psychoterapeutické práce s klienty. Pracuji s dospělými, dětmi a dospívajícími a dlouhodobě se zaměřuji na trauma, komplexní trauma a disociativní obtíže a poruchy včetně DID.

[Více o psychoterapii]

[Rezervovat termín]

Klient může říct: „Jsem v pořádku, můžeme pokračovat.“ Jeho reakce ale někdy ukazují, že se zátěž dostává příliš vysoko. Právě tehdy může být důležitější ubrat než pokračovat podle původního plánu.

Psychoterapii se věnuji 20 let a mám za sebou více než 8 000 hodin přímé psychoterapeutické práce s klienty. U traumatu a komplexních obtíží jsem se za tu dobu naučila, že rychlost není měřítkem dobré terapie. Podstatnější je, zda člověk dokáže se zkušeností pracovat, aniž by ji pouze znovu přežíval.

Trauma se neprojevuje jen vzpomínkou

Traumatická zkušenost může ovlivňovat emoce, vztahy, tělesné prožívání, pocit bezpečí i způsob, jakým člověk vnímá sám sebe. Minulost přitom nemusí přicházet jako jasná vzpomínka. Někdy se projeví náhlým sevřením těla, ostražitostí, strachem neodpovídajícím současné situaci, potřebou kontroly, zamrznutím nebo odpojením.

U komplexního traumatu bývá situace ještě vrstevnatější. Nemusí jít o jedinou událost, ale o opakované nebo dlouhodobé zkušenosti, které postupně ovlivnily způsob, jakým člověk funguje ve vztazích, reaguje na stres nebo vnímá vlastní bezpečí.

Proto mě v terapii nezajímá pouze otázka „Co se tehdy stalo?“, ale také:

„Co se děje právě teď, když se k této zkušenosti přiblížíme?“

Když bylo dvacet vteřin příliš mnoho

Jeden z případů, který výrazně ovlivnil můj způsob práce s traumatem, se týká klienta s těžkou traumatickou zkušeností z raného dětství.

Dlouho o ní nedokázal přímo mluvit. Kdykoliv jsme se začali přibližovat k samotné události, odcházel do obecných úvah a racionálního vysvětlování. Nepotřebovala jsem ho nutit, aby mi vše detailně vyprávěl.

Po období stabilizace jsem mu nabídla jinou možnost: událost nemusí popisovat vůbec. Může ji pouze sledovat z odstupu jako film a sám si zvolit, kterou malou částí začneme.

Vybral čekárnu.

Domluvili jsme si stop-signál a při auditivní bilaterální stimulaci jsme začali pracovat.

Neuplynulo ani dvacet vteřin a stimulaci jsem zastavila. Jeho tělem procházely prudké záškuby a po otevření očí mě téměř nevnímal. Potřebovali jsme se nejprve vrátit do přítomnosti – k místnosti, křeslu, dechu a mému hlasu.

Dostala jsem tím velmi jasnou informaci:

Dvacet vteřin bylo příliš mnoho.

Když chtěl pokračovat, neznamenalo to zopakovat totéž. Sekvenci jsem zkrátila na deset vteřin a začala pomalu odpočítávat. Po ní následovalo zastavení, otevření očí a návrat k současnosti.

V tomto případě bylo deset sekund užitečnějších než dvacet.

Mikrovzpomínka místo celého traumatu

U komplexního traumatu proto někdy pracuji pouze s tím, čemu ve své praxi říkám mikrovzpomínka.

Nemusíme otevírat celou traumatickou událost. Může jít o jediný obraz, zvuk, tělesný pocit, krátký okamžik nebo detail prostředí.

U zmíněného klienta jsme například dlouho zůstávali pouze u čekárny – jejího chladu, bílých dlaždic a atmosféry. Při práci jsem si všímala výrazných reakcí jeho rukou. A právě jejich prostřednictvím se postupně začala objevovat další část zkušenosti.

Důležitá informace tedy nepřišla proto, že bych klienta tlačila k podrobnějšímu vyprávění. Objevila se při práci s malým fragmentem vzpomínky a při pozorném sledování toho, co se dělo v jeho těle.

Stejně tak můžeme měnit vzdálenost od vzpomínky. Klient ji může pozorovat jako obraz či scénu před sebou místo toho, aby se do ní okamžitě ponořil. Pokud aktivace roste příliš rychle, vzdálíme se. Pokud zůstává dostatečně stabilní, můžeme se opatrně přiblížit.

Nejde o to, kolik člověk „vydrží“. Lidé s komplexním traumatem často vydrželi ve svém životě mimořádně mnoho.

Terapie nemá být dalším místem, kde musí dokazovat schopnost vydržet.

Mikroprojev může změnit plán sezení

Právě proto při práci sleduji dech, oči, mimiku, napětí rukou, držení těla nebo změnu tempa řeči.

Jeden drobný projev samozřejmě není automatickým důkazem zahlcení nebo disociace. Je to ale informace, kterou potřebuji ověřit.

Pokud vidím, že se stav člověka mění, mohu zkrátit sekvenci, snížit intenzitu práce, zvýšit odstup od vzpomínky nebo se úplně vrátit ke stabilizaci.

Někdy je správnou intervencí jednoduše:

otevřít oči, položit chodidla na zem, dotknout se opěradla křesla a zorientovat se v místnosti.

Na pohled to může vypadat méně „terapeuticky“ než intenzivní práce s traumatickou vzpomínkou.

Ve skutečnosti ale může být právě tohle v danou chvíli nejdůležitější.

Plán sezení pro mě není důležitější než člověk, který přede mnou sedí.

EMDR, SCIT a individuální tempo

Jedním z přístupů, které při práci s traumatem využívám, je EMDR terapie. Jde o strukturovaný psychoterapeutický přístup používaný zejména při práci s traumatickými a zatěžujícími zkušenostmi.

U komplexního traumatu nebo výraznější disociace ale nepovažuji přímé zpracování traumatu automaticky za první krok. Potřebuji nejprve posoudit stabilitu klienta, jeho schopnost regulovat narůstající zátěž a možnost zůstat dostatečně ukotvený v přítomnosti.

Někdy pracujeme v delších sekvencích, jindy jen několik sekund. Někdy s malým fragmentem zkušenosti. A někdy EMDR v dané fázi nepoužiji vůbec.

Více o EMDR terapii

Ve své práci využívám také vlastní integrativní přístup SCIT – Somatic-Cognitive-Integrative Therapy, který propojuje tělesné prožívání, emoce, kognitivní porozumění a širší psychoterapeutickou práci.

Setkávám se totiž s lidmi, kteří velmi dobře vědí, proč mají určitý problém. Dokážou vysvětlit souvislosti svého života a racionálně jim rozumějí. Přesto jejich tělo v konkrétních situacích reaguje stále stejně.

Proto mě nezajímá pouze co člověk ví, ale také co cítí, jak reaguje jeho tělo a zda se tyto roviny mohou postupně propojit.

Více o SCIT terapii

Predátor v křesle

Případ, jehož malou část v tomto článku popisuji, jsem zpracovala také jako příběh Predátor v křesle.

Název neodkazuje na klienta. „Predátorem“ v příběhu nazývám vlastní terapeutickou část, která při setkání se složitým traumatem zpozorní a chce mu co nejrychleji porozumět.

Právě tento klient mě ale znovu naučil, že terapeutická zvědavost musí mít hranice. Někdy není nejtěžší zjistit, co se stalo.

Nejtěžší může být vydržet dostatečně dlouho nevědět.

Příběh Predátor v křesle bude jedním z několika příběhů v mé připravované knize Příběhy z terapeutovny, ve které vedle zkušeností klientů zachycuji také vlastní terapeutické uvažování a okamžiky, kdy musím původní představu nebo postup změnit.

Více o připravované knize Příběhy z terapeutovny

Metoda je nástroj. Klient je vždy důležitější.

Při práci s traumatem proto nehledám jednu univerzální techniku.

U jednoho člověka může mít důležité místo EMDR. U jiného potřebujeme mnohem déle pracovat se stabilizací a regulací. Někdo dokáže se vzpomínkou pracovat přímo, jiný potřebuje odstup, mikrovzpomínky nebo velmi krátké úseky.

Rozhodující pro mě není, jak rychle se k traumatu dostaneme.

Rozhodující je, zda způsob práce odpovídá konkrétnímu člověku a jeho aktuálním možnostem.

Pokud si nejste jistí, zda vaše obtíže souvisejí s traumatickou zkušeností, není nutné před první návštěvou vědět, zda jde o PTSD, komplexní trauma nebo jaká metoda je pro vás vhodná. Při prvních setkáních společně mapujeme nejen minulost, ale především to, jak se vaše zkušenosti promítají do současných emocí, vztahů a tělesného prožívání.

Psychoterapii poskytuji dospělým, dětem a dospívajícím osobně ve Frenštátě pod Radhoštěm, online a podle situace také formou Walking & Talking.

Více o psychoterapii

Rezervovat termín