Připravuji knihu Příběhy z terapeutovny

Za dvacet let psychoterapeutické praxe prošlo mou pracovnou mnoho lidských příběhů. Některé si pamatuji jen v obrysech, jiné ve mně zůstaly celé roky. Ne proto, že by byly nejdramatičtější, ale protože mě něco naučily – o traumatu, vztazích, disociaci, strachu, ztrátě, lidské odolnosti i o mně samotné jako terapeutce.

Právě z těchto zkušeností vzniká moje připravovaná kniha Příběhy z terapeutovny.

Nechci psát učebnici psychoterapie ani sbírku uhlazených kazuistik, ve kterých terapeut od první chvíle přesně ví, co se děje a jak má postupovat. Skutečná terapie tak jednoduchá nebývá. Někdy klient pronese jedinou větu a moje dosavadní porozumění jeho příběhu se změní. Jindy si všimnu pohledu, pohybu rukou nebo změny dechu a během několika vteřin musím opustit původní plán.

Kniha proto nebude jen o tom, co se stalo klientům. Chci ukázat také to, co se obvykle nevejde do odborných zpráv – co během sezení sleduji, o čem přemýšlím, kdy pochybuji, kdy se nechám překvapit a proč někdy musím připustit, že první terapeutická hypotéza nebyla správná.

Několik příběhů z připravované knihy

Následující kapitoly představují jen malý výběr z několika příběhů, které do knihy připravuji. Nejde o kompletní obsah publikace. Jednotlivé příběhy se liší věkem klientů, tématem i způsobem terapeutické práce, ale všechny spojuje pohled do skutečného dění mezi klientem a terapeutem.

Matematika zmaru vypráví o muži, který dokázal i vlastní bolest převést do logiky, čísel a přesně vystavěných argumentů. Rozpad vztahu, vzdálení dětí, ztráta práce i budoucnost pro něj vytvořily bilanci, ve které výsledek vycházel pokaždé stejně – mínus. V terapii se postupně dostáváme za tuto logickou konstrukci k opuštění, tělesnému prožívání a velmi intenzivnímu přenosu do terapeutického vztahu.

Mozaika Alexovy duše otevírá svět disociace a disociativní poruchy identity. Za zdánlivou zapomnětlivostí se postupně objevují výpadky času, změny stavu a složitý vnitřní systém. Je to také příběh o hranicích terapeutické zvědavosti: když klient řekne „Já si to nepamatuju“, nemusí být úkolem terapeuta vzpomínku za každou cenu získat.

Antilopa na savaně je příběhem člověka, který žil tak dlouho v pohotovosti, že se jeho nervový systém začal bát samotného klidu. Intervence, která měla pomoci, jeho aktivaci nejprve zvýšila, a právě tato reakce mě přiměla celý způsob práce změnit.

Ve Stínu nevyplakaného dítěte pracuji se ženou, která po medicínsky nutném ukončení vytouženého těhotenství zůstává sevřená vinou. Teprve ve chvíli, kdy se zdá, že už znovu funguje a uvažuje o adopci, se ukáže hlubší vrstva: největší bolest není pouze ve ztrátě dítěte, ale v přesvědčení, že sama není hodna být matkou.

Maska pro zrcadlo se odehrává ve vztahu, v němž jeden člověk postupně přestává věřit vlastnímu prožívání. Při setkání s oběma partnery začínám tlak jejich vztahové dynamiky vnímat i já sama. Příběh se postupně dotýká manipulace, kontroly i traumat obou partnerů – a připomíná mi, že trauma může určité chování vysvětlit, ale nemůže ho automaticky ospravedlnit.

V Predátorovi v křesle popisuji nejen klienta s těžkým traumatem z raného dětství, ale také svou vlastní profesní zvědavost. Čím méně mi klient dokáže říct, tím více chci pochopit. Postupně se ale učím, že dobrá terapie nemusí znamenat dostat se k traumatu co nejrychleji. Když je dvacet sekund práce příliš mnoho, může být správnějších deset – nebo vůbec žádné další otevírání traumatu.

Sloní síla patří k nejtěžším příběhům. Dospívající dívku přivádí do terapeutovny charismatický a velmi přesvědčivě působící otec. Teprve když za ním zaklapnou dveře, začíná vycházet najevo úplně jiná podoba života rodiny. Příběh se dotýká domácího násilí, strachu, bezpečí dítěte i okamžiku, kdy terapeut musí vedle terapeutického vztahu unést také vlastní odpovědnost dospělého člověka.

A to je skutečně jen několik příkladů. Kniha bude obsahovat více samostatných příběhů, které postupně ukazují různé tváře psychoterapie – od traumatu a disociace přes vztahy, ztrátu a vinu až po situace, kdy se samotný terapeut ocitá před otázkou, na kterou neexistuje rychlá učebnicová odpověď.

Nechci psát o dokonalém terapeutovi

Na celé knize je pro mě důležité ještě něco jiného.

Nechci zpětně vytvářet obraz terapeutky, která vždy přesně věděla, co dělat.

Psychoterapie je odborná práce, ale současně je to setkání dvou lidí. Terapeut pracuje s výcvikem, zkušenostmi a metodami, zároveň však vytváří pracovní hypotézy a průběžně sleduje, zda skutečně odpovídají člověku, který před ním sedí.

V Predátorovi v křesle si například všímám vlastní touhy rychle porozumět složitému případu. V Antilopě na savaně musím připustit, že pokus pomoci klientovi rychleji ke klidu nebyl v danou chvíli vhodný. Ve Stínu nevyplakaného dítěte se dostávám k otázkám, na které ani terapeut nemá jednoduchou odpověď. A ve Sloní síle se ukazuje, že ani dlouholetá profesionální zkušenost neznamená, že člověk přestane být zasažen tím, co slyší.

Právě tuto stránku psychoterapie chci v knize zachovat.

Nejen co jsem udělala. Ale také proč jsem to udělala, čeho jsem si všimla a co se dělo ve mně.

Skutečné příběhy, chráněné soukromí

Příběhy vycházejí z mé psychoterapeutické praxe, ale ochrana klientů je pro mě zásadní. V publikované podobě proto měním jména a identifikační okolnosti tak, aby jednotlivé osoby nebylo možné jednoduše rozpoznat.

Cílem není zachovat každý životopisný detail.

Chci zachovat především psychologickou a terapeutickou podstatu příběhu.

Čtenář nepotřebuje znát skutečné jméno klienta, jeho adresu nebo okolnosti, které by ho mohly identifikovat. Potřebuje ale pochopit, co se v terapeutovně stalo, co jsem v daném okamžiku pozorovala a proč byl právě tento okamžik pro další terapii důležitý.

Pro koho knihu píšu

Kniha vzniká i pro psychology, psychoterapeuty a další pomáhající profesionály, ale nechci, aby byla určena pouze odborníkům.

Píšu ji také pro lidi, kteří sami někdy seděli v terapeutickém křesle. Pro jejich partnery a blízké. Pro rodiče. Pro člověka, který nechápe, proč jeho tělo reaguje jinak než jeho rozum. A také pro každého, koho zajímá, jakými způsoby se lidská psychika dokáže přizpůsobit bolesti, ztrátě a ohrožení.

Po 20 letech psychoterapeutické praxe a více než 8 000 hodinách přímé psychoterapeutické práce mám stále menší potřebu ukazovat, kolik toho terapeut ví, a stále větší respekt k tomu, jak složitý může být jeden jediný lidský příběh.

Proto Příběhy z terapeutovny nebudou sbírkou „zajímavých diagnóz“ ani příběhů o tom, jak terapeut někoho zachránil.

Budou o setkání.

O člověku v jednom křesle a člověku v tom druhém.

O tom, co se mezi nimi někdy začne odehrávat.

Protože psychoterapie není jen příběhem klienta. Je také příběhem toho, co vzniká mezi klientem a terapeutem.