Trauma a komplexní trauma: proč při terapii sleduji i to, co klient neříká

Při práci s traumatem mě nezajímá pouze příběh, který mi klient vypráví. Stejně důležité je pro mě sledovat to, co se děje mezi slovy – dech, pohled, mimiku, svalové napětí, drobné pohyby, změnu hlasu nebo okamžik, kdy se člověk začne vzdalovat kontaktu se mnou a s přítomností.

Klient může říct: „Jsem v pořádku, můžeme pokračovat.“ Jeho reakce ale někdy ukazují, že se zátěž dostává příliš vysoko. Právě tehdy může být důležitější ubrat než pokračovat podle původního plánu.

Psychoterapii se věnuji 20 let a mám za sebou více než 8 000 hodin přímé psychoterapeutické práce s klienty. U traumatu a komplexních obtíží jsem se za tu dobu naučila, že rychlost není měřítkem dobré terapie. Podstatnější je, zda člověk dokáže se zkušeností pracovat, aniž by ji pouze znovu přežíval.

Trauma se neprojevuje jen vzpomínkou

Traumatická zkušenost může ovlivňovat emoce, vztahy, tělesné prožívání, pocit bezpečí i způsob, jakým člověk vnímá sám sebe. Minulost přitom nemusí přicházet jako jasná vzpomínka. Někdy se projeví náhlým sevřením těla, ostražitostí, strachem neodpovídajícím současné situaci, potřebou kontroly, zamrznutím nebo odpojením.

U komplexního traumatu bývá situace ještě vrstevnatější. Nemusí jít o jedinou událost, ale o opakované nebo dlouhodobé zkušenosti, které postupně ovlivnily způsob, jakým člověk funguje ve vztazích, reaguje na stres nebo vnímá vlastní bezpečí.

Proto mě v terapii nezajímá pouze otázka „Co se tehdy stalo?“, ale také:

„Co se děje právě teď, když se k této zkušenosti přiblížíme?“

Když bylo dvacet vteřin příliš mnoho

Jeden z případů, který výrazně ovlivnil můj způsob práce s traumatem, se týká klienta s těžkou traumatickou zkušeností z raného dětství.

Dlouho o ní nedokázal přímo mluvit. Kdykoliv jsme se začali přibližovat k samotné události, odcházel do obecných úvah a racionálního vysvětlování. Nepotřebovala jsem ho nutit, aby mi vše detailně vyprávěl.

Po období stabilizace jsem mu nabídla jinou možnost: událost nemusí popisovat vůbec. Může ji pouze sledovat z odstupu jako film a sám si zvolit, kterou malou částí začneme.

Vybral čekárnu.

Domluvili jsme si stop-signál a při auditivní bilaterální stimulaci jsme začali pracovat.

Neuplynulo ani dvacet vteřin a stimulaci jsem zastavila. Jeho tělem procházely prudké záškuby a po otevření očí mě téměř nevnímal. Potřebovali jsme se nejprve vrátit do přítomnosti – k místnosti, křeslu, dechu a mému hlasu.

Dostala jsem tím velmi jasnou informaci:

Dvacet vteřin bylo příliš mnoho.

Když chtěl pokračovat, neznamenalo to zopakovat totéž. Sekvenci jsem zkrátila na deset vteřin a začala pomalu odpočítávat. Po ní následovalo zastavení, otevření očí a návrat k současnosti.

V tomto případě bylo deset sekund užitečnějších než dvacet.

Mikrovzpomínka místo celého traumatu

U komplexního traumatu proto někdy pracuji pouze s tím, čemu ve své praxi říkám mikrovzpomínka.

Nemusíme otevírat celou traumatickou událost. Může jít o jediný obraz, zvuk, tělesný pocit, krátký okamžik nebo detail prostředí.

U zmíněného klienta jsme například dlouho zůstávali pouze u čekárny – jejího chladu, bílých dlaždic a atmosféry. Při práci jsem si všímala výrazných reakcí jeho rukou. A právě jejich prostřednictvím se postupně začala objevovat další část zkušenosti.

Důležitá informace tedy nepřišla proto, že bych klienta tlačila k podrobnějšímu vyprávění. Objevila se při práci s malým fragmentem vzpomínky a při pozorném sledování toho, co se dělo v jeho těle.

Stejně tak můžeme měnit vzdálenost od vzpomínky. Klient ji může pozorovat jako obraz či scénu před sebou místo toho, aby se do ní okamžitě ponořil. Pokud aktivace roste příliš rychle, vzdálíme se. Pokud zůstává dostatečně stabilní, můžeme se opatrně přiblížit.

Nejde o to, kolik člověk „vydrží“. Lidé s komplexním traumatem často vydrželi ve svém životě mimořádně mnoho.

Terapie nemá být dalším místem, kde musí dokazovat schopnost vydržet.

Mikroprojev může změnit plán sezení

Právě proto při práci sleduji dech, oči, mimiku, napětí rukou, držení těla nebo změnu tempa řeči.

Jeden drobný projev samozřejmě není automatickým důkazem zahlcení nebo disociace. Je to ale informace, kterou potřebuji ověřit.

Pokud vidím, že se stav člověka mění, mohu zkrátit sekvenci, snížit intenzitu práce, zvýšit odstup od vzpomínky nebo se úplně vrátit ke stabilizaci.

Někdy je správnou intervencí jednoduše:

otevřít oči, položit chodidla na zem, dotknout se opěradla křesla a zorientovat se v místnosti.

Na pohled to může vypadat méně „terapeuticky“ než intenzivní práce s traumatickou vzpomínkou.

Ve skutečnosti ale může být právě tohle v danou chvíli nejdůležitější.

Plán sezení pro mě není důležitější než člověk, který přede mnou sedí.

EMDR, SCIT a individuální tempo

Jedním z přístupů, které při práci s traumatem využívám, je EMDR terapie. Jde o strukturovaný psychoterapeutický přístup používaný zejména při práci s traumatickými a zatěžujícími zkušenostmi.

U komplexního traumatu nebo výraznější disociace ale nepovažuji přímé zpracování traumatu automaticky za první krok. Potřebuji nejprve posoudit stabilitu klienta, jeho schopnost regulovat narůstající zátěž a možnost zůstat dostatečně ukotvený v přítomnosti.

Někdy pracujeme v delších sekvencích, jindy jen několik sekund. Někdy s malým fragmentem zkušenosti. A někdy EMDR v dané fázi nepoužiji vůbec.

Více o EMDR terapii

Ve své práci využívám také vlastní integrativní přístup SCIT – Somatic-Cognitive-Integrative Therapy, který propojuje tělesné prožívání, emoce, kognitivní porozumění a širší psychoterapeutickou práci.

Setkávám se totiž s lidmi, kteří velmi dobře vědí, proč mají určitý problém. Dokážou vysvětlit souvislosti svého života a racionálně jim rozumějí. Přesto jejich tělo v konkrétních situacích reaguje stále stejně.

Proto mě nezajímá pouze co člověk ví, ale také co cítí, jak reaguje jeho tělo a zda se tyto roviny mohou postupně propojit.

Více o SCIT terapii

Predátor v křesle

Případ, jehož malou část v tomto článku popisuji, jsem zpracovala také jako příběh Predátor v křesle.

Název neodkazuje na klienta. „Predátorem“ v příběhu nazývám vlastní terapeutickou část, která při setkání se složitým traumatem zpozorní a chce mu co nejrychleji porozumět.

Právě tento klient mě ale znovu naučil, že terapeutická zvědavost musí mít hranice. Někdy není nejtěžší zjistit, co se stalo.

Nejtěžší může být vydržet dostatečně dlouho nevědět.

Příběh Predátor v křesle bude jedním z několika příběhů v mé připravované knize Příběhy z terapeutovny, ve které vedle zkušeností klientů zachycuji také vlastní terapeutické uvažování a okamžiky, kdy musím původní představu nebo postup změnit.

Více o připravované knize Příběhy z terapeutovny

Metoda je nástroj. Klient je vždy důležitější.

Při práci s traumatem proto nehledám jednu univerzální techniku.

U jednoho člověka může mít důležité místo EMDR. U jiného potřebujeme mnohem déle pracovat se stabilizací a regulací. Někdo dokáže se vzpomínkou pracovat přímo, jiný potřebuje odstup, mikrovzpomínky nebo velmi krátké úseky.

Rozhodující pro mě není, jak rychle se k traumatu dostaneme.

Rozhodující je, zda způsob práce odpovídá konkrétnímu člověku a jeho aktuálním možnostem.

Pokud si nejste jistí, zda vaše obtíže souvisejí s traumatickou zkušeností, není nutné před první návštěvou vědět, zda jde o PTSD, komplexní trauma nebo jaká metoda je pro vás vhodná. Při prvních setkáních společně mapujeme nejen minulost, ale především to, jak se vaše zkušenosti promítají do současných emocí, vztahů a tělesného prožívání.

Psychoterapii poskytuji dospělým, dětem a dospívajícím osobně ve Frenštátě pod Radhoštěm, online a podle situace také formou Walking & Talking.

Více o psychoterapii

Rezervovat termín