Jak pracuji s DID: Moje cesta integrace, EMDR a přístupu SCIT

Disociativní porucha identity (DID, dříve označovaná jako mnohonásobná porucha osobnosti) je komplexní posttraumatická odpověď organismu na extrémní, chronické a rané trauma. V psychoterapeutické praxi se s touto diagnózou setkáváme u klientů, jejichž psychika musela v dětství zvolit radikální obranný mechanismus: roztříštit vědomí, aby bylo možné přežít nesnesitelnou realitu. Výjimkou nejsou ani případy, kdy klient vnitřně nese více než 30 různých identit (altereg).

Léčba DID vyžaduje vysoce specifický, citlivý a dlouhodobý odborný přístup. Klíčem k úspěchu je systematická práce s vnitřním světem, zvyšování kapacity nervové soustavy a bezpečné zpracování traumatických vzpomínek. Zkušenost mě naučila, že tito lidé nepotřebují škatulky ani diagnózy, ale hluboké porozumění a strukturovaný, bezpečný systém léčby.

Můj přístup kombinuje integrativní psychoterapii, EMDR a metodu SCIT (Somaticko-kognitivně-integrativní terapie) – popíšu v dalším příspěvku. Zde je pohled pod pokličku toho, jak s disociovaným systémem pracuji:

1. Rozšíření tolerančního okna a stabilizace (SCIT přístup)

Prvním a nejdůležitějším krokem je pro mě zastavení chronického štěpení. Nové identity vznikají jako automatický obranný mechanismus ve chvíli, kdy je nervová soustava přetížena stresem.

V rámci pilířů SCIT se zaměřuji na somatické uzemnění a kognitivní ukotvení.
Postupně rozšiřujeme tzv. toleranční okno ke stresu. Učíme tělo i mysl zvládat zátěž v přítomném okamžiku, aniž by muselo dojít k okamžité disociaci. Jakmile tělo získá kapacitu unést emoce, proces štěpení se zastaví.

2. Práce s vnitřním světem (Innerworld) a alteregy

K terapii DID nepřistupuji jako k práci s jedním člověkem, ale jako k provázení celého vnitřního systému. Každá z desítek identit má v systému své nezastupitelné místo – vznikla, aby klienta v dětství chránila.

Pomáhám klientovi mapovat jeho innerworld a přebírat nad ním vědomou kontrolu.
Nekritizuji a neodsuzuji žádné alterego (ani ta zdánlivě destruktivní). Navazuji komunikaci s jednotlivými částmi, vyjednávám mezi nimi a učím je spolupracovat, čímž postupně mizí bariéry amnézie.

3. Modifikované EMDR: Bezpečné zpracování traumatu

Klasické EMDR by mohlo disociovaný systém zaplavit a destabilizovat. Proto v integraci s očními pohyby a bilaterální stimulací postupuji velmi specificky:

EMDR nejprve využívám k instalaci vnitřních zdrojů a bezpečného místa pro všechny složky systému.
K samotnému zpracování traumatických vzpomínek přistupuji až tehdy, když je vnitřní svět stabilní. Vždy přesně vím, které alterego danou vzpomínku nese, a pracuji s ním za plné podpory ostatních spolupracujících částí.

4. Směřování k fúzi a následné integraci

Cílem mé práce není tyto části eliminovat, ale transformovat jejich ochranné role do konstruktivní spolupráce.

Jakmile identity zjistí, že již nemusí trauma nést osamoceně, otevírá se cesta pro fúzování – vědomé splývání podobných nebo spolupracujících částí do větších celků.
Konečným záměrem je následná integrace do harmonického, propojeného celku. To klientovi přináší trvalou úlevu, kontinuitu vnímání času a možnost žít život v celistvosti.

📍 Odborná psychoterapeutická praxe (Frenštát p. R. / Online): www.psychoterapie-frenstat.cz

PhDr. Jarmila Holášková, členka Asociace terapeutických koučů