Když minulost nestačí: proč má koučink své místo i v psychoterapii

Koučink v psychoterapii používám možná častěji, než si klient vůbec uvědomuje. V terapii se samozřejmě často vracíme k minulosti – k tomu, co člověka formovalo, co ho zranilo, co si nese ze vztahů, rodiny nebo předchozích zkušeností. Někdy potřebujeme pochopit souvislosti, jindy pracovat s emocemi nebo traumatem. Ve své praxi využívám například EMDR, SCIT, relaxační techniky, všímavost a další přístupy podle toho, co konkrétní klient potřebuje.

Vedle toho ale přirozeně používám i koučovací způsob práce. Neodděluji ho od psychoterapie nějakou pomyslnou čárou. Neříkám klientovi: „Teď už neděláme terapii, teď koučujeme.“ V reálném sezení se jednotlivé přístupy prolínají. Chvíli se díváme zpět, chvíli zůstáváme u toho, co se děje právě teď, a pak přijde moment, kdy už klient nechce jen rozumět tomu, proč se něco stalo. Chce vědět, co s tím dál.

Často slýchám něco ve smyslu: „Dobře, tomu už rozumím. Ale co teď?“ A právě tady podle mě začíná být koučovací perspektiva velmi užitečná.

Porozumění je důležité, samo o sobě ale ještě nemusí přinést změnu. Člověk může přesně vědět, proč neumí říct ne, odkud pochází jeho strach z konfliktu nebo proč v určitých situacích opakovaně ustupuje. Další otázky už ale znějí jinak: Co chci místo toho? Co mohu ovlivnit? Jaký krok je pro mě reálný? Co mi v něm pomůže a co mě pravděpodobně zase stáhne zpátky?

Pro mě jsou psychoterapie a koučink dvě strany jedné mince. Psychoterapie může pomoci člověku pochopit, odkud přichází. Koučink velmi dobře pracuje s tím, kam chce pokračovat. Jedna perspektiva se více dívá na souvislosti minulosti, druhá pomáhá převést porozumění do konkrétní změny v budoucnosti.

Možná právě proto může pojem terapeutický koučink na první poslech působit trochu jako kočkopes. Něco, co se snaží spojit dva odlišné světy. Jenže já ho vnímám spíše jako spojení toho nejlepšího z obou. Když zůstanu u této metafory, „kočka“ může představovat citlivost k prožívání, emocím, vztahům a minulým zkušenostem, zatímco „pes“ přináší pohyb, aktivitu, směr a orientaci na další krok. Nejde o to vytvořit z jednoho druhé. Jde o to umět využít kvality obou.

A právě tady má podle mě své místo terapeuticky informovaný přístup.

Když člověk není psychoterapeutem

Terapeutický koučink totiž nemusí mít své místo pouze uvnitř psychoterapie. Smysl může mít také pro lidi, kteří psychoterapii poskytovat nemohou nebo pro ni nemají odpovídající vzdělání a kompetence, ale jejich práce je přesto založena na blízkém kontaktu s člověkem.

Může jít například o kouče, poradce, pracovníky v oblasti osobního rozvoje, lektory, pracovníky pomáhajících profesí nebo také lidi, kteří se s klienty setkávají v rámci wellness, relaxačních či tělových služeb, například při masážích.

Právě v těchto profesích se totiž velmi snadno stane, že klient začne mluvit o něčem mnohem hlubším, než původně zamýšlel. O rozvodu, smrti, traumatu, vztazích, úzkostech nebo dlouhodobém pocitu selhání. A v tu chvíli už nestačí být pouze dobrým posluchačem.

Člověk potřebuje vědět, co ještě patří do jeho role a co už ne.

Terapeuticky informovaný přístup proto nevnímám jako návod, jak bez psychoterapeutického vzdělání „dělat terapii“. Právě naopak. Jeho hodnota je podle mě v tom, že učí lépe rozumět tomu, co se s klientem může dít, citlivě reagovat, pracovat bezpečněji a současně poznat hranici, za kterou už má nastoupit psychoterapeut, psycholog, psychiatr nebo jiný odborník.

To je podle mě důležité zvlášť u profesí, které se pohybují v prostoru osobního poradenství, podpory, práce s tělem nebo osobního rozvoje. Klienti totiž často nerozdělují své životní problémy podle profesních kategorií. Přinesou je tam, kde se cítí bezpečně.

A právě proto je dobré vědět, co s nimi dělat – a také co s nimi nedělat.

Terapeuticky informovaný kouč tedy není psychoterapeutem. Neměl by diagnostikovat ani přebírat práci, která už vyžaduje psychoterapeutickou nebo zdravotnickou odbornost. Může ale díky širšímu porozumění emocím, vztahovým vzorcům, seberegulaci a psychické zátěži pracovat citlivěji a bezpečněji v rámci vlastní profese.

V tom vidím jednu z hlavních hodnot tohoto přístupu.

Stejně jako mi připadá škoda, když psychoterapeut nikdy nepoznal kvalitní koučovací výcvik, připadá mi užitečné, když člověk pracující s lidmi mimo psychoterapii rozumí alespoň základům terapeuticky informovaného přístupu. Ne proto, aby překračoval své kompetence, ale právě proto, aby je dokázal lépe chránit.

Koučink v psychoterapii tak může pomoci převádět porozumění do změny. A terapeuticky informovaný koučink mimo psychoterapii může zase vytvořit citlivější a bezpečnější způsob práce s člověkem tam, kde už samotné koučovací techniky nebo dobrý úmysl nestačí.

Mám ráda chvíle, kdy klient přestane čekat, že mu řeknu, co má dělat. Kdy začne sám hledat možnosti. Kdy se otázka „poraďte mi“ postupně promění v „co vlastně chci já“. Právě tehdy se podle mě začne porozumění skutečně přenášet do života.

A možná právě to je ten „kočkopes“, který mi dává smysl. Ne zmatené spojení dvou oborů, ale respektující propojení dvou perspektiv – s jasným vědomím toho, kde jedna končí a druhá začíná.

Pokud vás profesně zajímá propojení koučovacích kompetencí s terapeuticky informovaným přístupem, více informací najdete na stránce Kurz Terapeutický kouč / koučka.